? Sběratel kostí Jeffery Deaver Část první

? Sběratel kostí Jeffery Deaver Část první

NA JEDEN DEN KRÁLEM

PÁTEK 22.30 SOBOTA 15.30

l

Chtěla jenom spát.

Letadlo přistálo s dvouhodinovým zpožděním a čekání na zavazadla bylo úplný maratón. A ke všemu to ještě zpackala taxislužba: limuzínaaa, která na ně měla čekat, odjela už před hodinou. A tak teď čekali na obyčejný taxík.

Tammie Jean Colfaxová stála ve frontě zákazníků a štíhlé tělo měla poněkud nakloněné kvůli váze laptopu, který držela v ruce. John mumlal cosi o výši úroků a nových směrech restrukturalizace dohody, ale ona v tenhle páteční večer dokázala myslet jen na jedno: jak ze sebe shodí propocené šaty a padne do postele. Pohled na téměř nekonečný proud žlutých newyorských taxíků jí připomínal hemžení drobného hmyzu. Po zádech jí přeběhl mráz, když se jí vybavily vzpomínky z dětství: jak s bratrem našla zabitého jezevce s vyhřezlými vnitřnostmi plnými kroutících se larev nebo jak bratr rozkopl mraveniště a ona zděšeně zírala na vlhký chomáč odporně se kroutících tělíček.

Ozvalo se zakvílení pneumatik a Tammie Jean Colfaxová vykročila kupředu, aby nastoupila do přistaveného taxíku.

Řidič otevřel kufr, ale zůstal sedět ve voze. Zavazadla si museli naložit sami, což Johna notně dopálilo. Většinou ho totiž lidé ochotně obskakovali sami. Tammie Jean se tvářila neutrálně stále si nemohla úplně zvyknout na to, že má svého vlastního sekretáře, který pro ni píše dopisy a zakládá je do fasciklů. Hodila brašnu dovnitř, zabouchla kufr a nastoupila.

John vlezl do taxíku hned za ní. Práskl dveřmi a otíral si buclatou tvář a plešatějící temeno, jako by ho ukládání zavazadel bůhvíjak vyčerpalo.

“Nejprve pojedete na Východní Dvaasedmdesátou,” zabručel přes přepážku.

“A pak na Upper West Side,” dodala Tammie. Plexisklo mezi nimi a řidičem bylo neuvěřitelné poškrábané, takže sotva rozeznávala šoférovu tvář.

Taxík vyrazil od chodníku a zakrátko se už hnal po dálnici směrem na Manhattan.

“Podívej,” ozval se John, “proto je všude tolik lidí.” Ukazoval na billboard, vítající delegáty mírové konference OSN, která začínala v pondělí. Do města mělo přijet deset tisíc návštěvníků. Tammie pohlédla na plakát, ze kterého na ni mávali usměvaví černoši, běloši i Asiaté. Tohle umělecké dílo se však moc nepovedlo. Barvy i proporce byly přitaženy za vlasy a všechny tváře působily až nezdravě bledě.

“Vypadají jak mrtvoly,” zamumlala.

Hnali se širokou dálnicí v záři podivně nažloutlých světel. Minuli starou námořní základnu a brooklynské přístaviště.

John se konečně odmlčel, vytáhl kalkulačku a začal do ní ládovat jakási čísla. Tammie Jean se usadila na sedadle a sledovala scenérii za oknem. Sluncem rozpálené chodníky pomalu chladly a lidé posedávající na verandách domů kolem cesty se tvářili mrzuté vedro jako by je napůl omámilo.

Také uvnitř vozu bylo šílené dusno. Tammie stiskla knoflík, aby stáhla okénko. Ani ji nepřekvapilo, že spouštěcí mechanismus nefunguje. Natáhla se přes Johna, ale druhé okénko bylo rovněž pokažené. V tom okamžiku si všimla, že na dveřích taxíku scházejí zámky.

A taky kliky.

Přejela rukou po dveřích a ucítila chladný kov páčky. Někdo jako by kliku odřízl pilkou.

“Co je?” zeptal se John.

“Koukni na ty dveře… Jak je otevřeme?”

John se právě chystal obě strany zkontrolovat, když projeli kolem odbočky do tunelu vedoucího do středu města.

“Hej!” zabušil na plexisklo. “Přejel jste odbočku! Kam to jedete?”

“Možná to chce vzít přes Queensboro,” podotkla Tammie. Znamenalo by to sice zajíždku, ale vyhnuli by se poplatku za tunel. Naklonila se a prstýnkem zaklepala na přepážku.

“Jedete přes most?”

Řidič ji ignoroval.

“Haló!”

O chvíli později minuli i odbočku na Queensboro.

“Sakra,” ulevil si John. “Kam nás to veze? Do Harlemu. Určitě nás veze do Harlemu.”

Tammie pohlédla z okna. Vedle nich jel automobil a pomalu je předjížděl. Zabušila silně na okno.

“Pomoc!” vykřikla. “Prosím…”

Řidič vedlejšího vozu na ni pohlédl, pak ještě jednou a zamračil se. Zpomalil a zařadil se za ně. V tu chvíli sebou taxík cukl, zmizel na výjezdové rampě do Queens, vjel do opuštěné ulice a řítil se pustou průmyslovou čtvrtí. Na tachometru měl dobrou stovku.

“Co to děláte?”

Tammie opět začala bušit do plexiskla. “Zpomalte! Kam to…?”

“Bože můj, to snad ne,” zasípal John. “Koukni na něj.” Muž za volantem si nasazoval kuklu.

“Co po nás chcete?” křičela Tammie.

“Peníze?” přizvukoval John. “Dáme vám, oč si řeknete!” Vpředu bylo ticho.

Tammie popadla laptop a udeřila do okna. Sklo vydrželo, ale řidič se při ráně vyděsil. Taxík divoce poskočil a téměř se otřel o cihlovou zeď budovy, kolem které právě projížděli.

“Kolik peněz chcete? Dáme vám spoustu prachů!” drmolil John a slzy mu stékaly po otylých tvářích.

Tammie znovu vší silou udeřila do skla. Tabule se otřásla, ale zůstala neporušená. A znovu. Kufřík přenosného počítače tentokráte nevydržel a počítač z něj vypadl na zem.

“Sakra…”

Taxík se smykem zastavil na konci neosvětlené slepé uličky. Řidič vystoupil a v ruce svíral malou pistoli.

“Prosím, ne,” naříkala Tammie.

Řidič přešel k zadní části vozu, naklonil se a zblízka na oba zíral přes zašpiněné sklo. Stál tam docela dlouho, zatímco jeho pasažéři se tlačili u protějších dveří.

Náhle se ozvala rána. Tammie sebou trhla a John vydal krátký skřek.

Kdesi v dálce za řidičem se nebe zaplnilo barevnou kyticí

blikajících světel. Ozvaly se další rány a svištění. Řidič se otočil a pozoroval, jak nad městem roztahuje nohy obrovský ohnivý pavouk.

Ohňostroj, uvědomila si Tammie. Četla o tom přece v Timesech. Uvítací dar starosty a generálního tajemníka OSN delegátům konference v největším městě světa.

Muž v masce se k nim opět otočil. S hlučným cvaknutím zatáhl za kliku a pomalu otevřel dveře.

Telefonát byl anonymní. Jako obvykle.

Nedalo se tedy zpětně ověřit, který prázdný pozemek měl volající na mysli. Centrála pouze předala zprávu: Mluvil o Sedmatřicáté

poblíž Jedenácté. To je všechno.

Anonymové přece nikdy nepodávají podrobné údaje o místě činu nebo nálezu.

Bylo teprve devět hodin ráno, ale Amélie Sachsová už byla celá

propocená. Postupovala vysokou travou a stále nic neviděla. Sklonila hlavu k mikrofonu přicvaknutému na modré blůze uniformy.

“Hlídka 5885. Nemůžu nic najít, centrálo. Nemáte něco bližšího?” I přes škvrčení zaslechla: “Moc toho není, 5885. Ale něco přece… ten anonym doufal, že oběť je mrtvá. Příjem.”

“Opakujte, centrálo.”

“Anonym doufal, že oběť je mrtvá. Prý kvůli ní samotné. Příjem.”

“Rozumím.”

Doufal, že oběť je mrtvá?

Sachsová postupovala dál a prohledávala další prázdný pozemek. Nic.

Měla chuť se na to vykašlat. Kolena ji bolela a celé tělo ji v tomhle příšerném srpnovém vedru pálilo jako čert. Nejradši by vypadla někam na pláž a lila do sebe ledový čaj. Přitom by stačilo nahlásit centrále 1090, šifru pro sdělení “zpráva nepodložená”, a vrátit se do kanceláře. Tam by si klidně mohla pomalu vyklízet skříňku a připravovat se na pondělní přesun do nového působiště. Tohle však vypustit nemůže. Musí pokračovat, jít po rozpáleném chodníku, protáhnout se mezerou mezi dvěma opuštěnými budovami a přesunout se k dalšímu zaplevelenému pozemku.

Posunula si na hlavě klobouček, který zakrýval její husté rezavé vlasy. Další dávka potu jí zalila čelo.

Tohle jsou mé poslední dvě hodiny ve službě pochůzkářky, pomyslela si. To už nějak přežiju.

Popošla do hustého křoví a v tu chvíli poprvé pocítila jakýsi neklid.

Někdo ji sleduje.

Uschlé rostliny šustily v horkém větru a jejich zvuk se sléval s hlukem provozu v Lincolnově tunelu. Sachsovou napadlo totéž, co většinu pochůzkářů před ní: tohle město je tak zatraceně hlučné, že se za ní může objevit kdokoliv s nožem v ruce a ona si toho ani nevšimne.

Třeba jí právě míří na záda… Bleskově se otočila.

Nikde nic; jen suché listí a rezavé kusy železa. Vylezla na hromadu kamení a zkroutila se bolestí. V jedenatřiceti letech v pouhých jedenatřiceti, dodala by matka už Amélie Sachsová trpěla artritidou. Zdědila ji po dědečkovi stejně jako po matce štíhlou postavu a po otci pěkný vzhled a povolání.

Když se prodírala vysokou clonou suchého křoví, pocítila další

nával bolesti. Měla štěstí, protože se zarazila pouhý krok před deset metrů hlubokým srázem.

Hleděla do zejícího kaňonu vydlážděného po stranách kameny. Tudy, přes West Side, vedla železniční trať Amtraku, spojující město se severem státu New York.

Přimhouřenýma očima pátrávě prohlížela široké štěrkové lože, jehož středem se táhly dva páry kolejí. A nedaleko od nich… Co to je?

Hromádka štěrku, z jejíhož středu ční… není to nějaká větev?

Ne, vypadá to…

Ach, Bože…

Zachvěla se. Cítila, jak se jí zvedá žaludek a po těle jí

naskakuje husí kůže. Pak ji zalilo horko. S vypětím všech sil se jí podařilo umlčet slabý vnitřní hlas, který ji nabádal, aby se otočila a tvářila se, že nic nezahlédla.

Anonym doufal, že obět je mrtvá. Prý kvůli ní samotné. Amélie se rozběhla k nedalekému mostu nad tratí. Byl k němu připevněn žebřík spojující kolejiště se silnicí. Užuž se ho chytila, ale dokázala se včas zarazit. K čertu! Právě tudy přece mohl pachatel opustit místo činu. Kdyby se teď něčeho dotkla, může setřít veškeré otisky, které zde dotyčný možná zanechal. Marná sláva, musí zvolit komplikovanější cestu. Několikrát se zhluboka nadechla ve snaze utlumit bolest v kloubech a teprve pak začala slézat po balvanech dolů. Při tom si znovu ušpinila služební boty, nablýskané do stříbrného lesku a připravené na první den v nové práci. Těsně nad zemí seskočila a pospíchala k záhadné mohyle.

“Proboha…”

Ze země nevyčnívala větev, ale lidská ruka. Možná je tam zakopaná jen paže, možná je celá oběť pohřbená vertikálně bylo vidět pouze předloktí, zápěstí, dlaň a prsty. Amélie nevěřícně zírala na prsteníček všechno maso z něj bylo serváno a dámský prsten s diamantem se třpytil na krvavé holé kosti.

Amélie Sachsová padla na kolena a začala hrabat jako pes. Zemina létala sem a tam, jak se policistka horečně snažila potvrdit svou domněnku. Pohlédla na křečovitě roztažené prsty a náhle si uvědomila, že oběť v okamžiku pohřbení musela žít. A možná žije ještě teď.

Amélie se pořezala o střep láhve. Vtom však objevila vlasy a pod nimi sinalé lidské čelo s nepřirozenou šedomodrou barvou způsobenou nedostatkem kyslíku. Hrabala dál, až spatřila prázdný pohled a ústa zkroucená v hrůzné grimase při pokusu dostat se v posledních vteřinách života nad dusivou zeminu.

Díky prstenu si Sachsová zprvu myslela, že obětí je žena. Byl jí však jakýsi obézní muž zhruba okolo padesátky. Jeho tělo nejevilo žádné známky života.

Sachsová ustoupila a nemohla od hrůzného nálezu odtrhnout oči. Téměř zakopla o koleje. Celou minutu nedokázala myslet na nic jiného, než že ten člověk zemřel neuvěřitelně hrůzným způsobem. Pak si ale řekla: seber se, holka. Dostala ses na místo kriminálního činu a jsi tady sama.

Však víš dobře, co dělat.

ZOZO

Z jako Zatčení pachatele, je-li na miste činu.

O jako Ohledání místa činu.

Z jako Zajištění materiálních důkazů a podezřelých.

O jako…

Co znamená to druhé O?

Sklonila opět hlavu k mikrofonu. “Hlídka 5885 centrále. Hlásím 1029 u železniční tratě na Sedmatřicáté a Jedenácté. Potřebuju kriminálku, někoho z laborky a doktora. Příjem.”

“Rozumím, 5885. Pachatel zajištěn?”

“Nikdo tu není.”

“Rozumím.”

Sachsová zírala na prst bez masa, na prsten, na oči a na ten zděšený výraz ve tváři… Příšerná grimasa! Hrůzou se otřásla. Na letním táboře u řeky klidně plavala mezi hady a nedělalo jí problémy skočit na laně ze třicet metrů vysokého mostu. Ale při představě, že by se nemohla hýbat… že by se dostala do pasti…, se jí okamžitě zmocnila panika, jako by ji zasáhl elektrický proud. Také proto vždycky chodila velmi rychle a za volantem se pohybovala téměř rychlostí světla.

Když se hýbeš, nemohou tě chytit…

Zaslechla nějaký zvuk a bleskově otočila hlavu.

Rachot se přibližoval.

Kolem kolejí poletovaly cáry papíru a malé větrné víry zvedaly prach jako vzteklí duchové.

A pak se ozvalo táhlé zavytí…

Stosedmdesáticentimetrová policistka stála tváří v tvář

osmdesátitunové lokomotivě společnosti Amtrak červenobílomodrá

hora oceli se blížila dvacetikilometrovou rychlostí.

“Stát!” vykřikla.

Strojvedoucí ji ignoroval.

Sachsová se postavila doprostřed kolejí, rozpažila ruce a začala divoce mávat. Ozval se pískot brzd a lokomotiva pomalu zastavila. Strojvedoucí vystrčil hlavu z kabiny.

“Tudy nemůžete,” oznámila mu Amélie.

Chtěl vědět proč. Na řízení tak obrovského vlaku jí připadal příliš mladý.

“Nacházíte se na místě kriminálního činu. Vypněte motor, prosím,”

“á tady nic kriminálního nevidím, dámo.”

Sachsová ho však už neposlouchala. Dívala se nahoru, na mezeru v zábradlí mostu.

Tudy by se dalo protáhnout mrtvé tělo, aniž by ho kdokoliv spatřil stačilo zaparkovat na Jedenácté a dovléct oběť úzkou uličkou ke srázu. Na Sedma třicáté, která ji křižovala, by vraha mohl zahlédnout oknem kdokoliv z mnoha obyvatel téhle části města.

“Nechtě ten vlak stát tady, pane,”

“To nemůžu.” “Vypněte motor, prosím.”

“U těchhle lokomotiv se motor nevypíná, běží pořád.”

“Tak zavolejte dispečerovi. Nebo někomu jinému. Musí zastavit i vlaky směřující na jih.”

“To taky nemůžu.”

“Poslechněte mě. Zapsala jsem si číslo vašeho vozidla.”

“Vozidla??”

“Radím vám, abyste mě okamžitě poslechl,” vyštěkla Sachsová.

“A co uděláte, když vás neposlechnu, dámo? Dáte mi pokutu?” V tu chvíli už ale Amélie Sachsová znovu šplhala nahoru po kamenném srázu. Klouby se opět ozývaly, na rtech cítila prach a vlastní pot. Proběhla uličkou a zastavila se až na chodníku Jedenácté avenue. Rozhlédla se kolem sebe. V Javits centru to přímo vřelo; davy návštěvníků se mísily s týmy novinářů. Obrovský transparent hlásal: Vítáme delegáty OSN! Brzy ráno ovšem tahle ulice určitě zela prázdnotou, takže pachatel mohl svůj záměr vcelku snadno uskutečnit. Sachsová vstoupila doprostřed Jedenácté avenue, šestiproudového bulváru ucpaného pomalu se pohybující šňůrou aut.

Jde se na to.

Zvedla ruku a na místě zastavila kolonu aut směřujících na sever. Několik řidičů se pokusilo z kolony vycouvat, a tak bylo třeba vydat dvě pokuty. Nakonec Amélie postavila do středu ulice několik odpadkových košů posloužily jako barikáda, aby spořádaní občané za volanty aut museli splnit svou občanskou povinnost.

Náhle si Sachsová vzpomněla na poslední pravidlo hlídkové směrruce ZOZO.

O jako Ochrana místa činu.

Hlasité zvuky klaksonů se mísily se vzteklými výkřiky řidičů. O

chvíli později se do vřavy téhle obří manhattanské tepny konečně ozvaly zvuky sirén.

Během čtyřiceti minut zaplnili uniformovaní policisté a detektivové celou ulici. Sachsová se dozvěděla, že obětí byl jeden ze dvou pasažérů, kteří v noci přistáli na letišti J. F. Kennedyho, nasedli do taxíku a odjeli do města. Domů se však už nedostali.

“Je tady štáb CNN,” zašeptal jí do ucha jeden uniformovaný strážník.

A tak ji ani nepřekvapilo, když zahlédla Vince Perettiho, šéfa Centrální vyšetřovací divize, který velel celému týmu na místě činu. Právě vylezl na kopec nad kolejemi a oprašoval si svůj drahý oblek.

K jejímu překvapení si jí nejen všiml, ale dokonce jí mávl rukou na pozdrav a vyloudil na tváři chabý úsměv. Došlo jí, že to má být výraz vděčnosti za její téměř horolezecký kousek. Za to, že nesmazala otisky z žebříku. Poslední den ve službě se dostane na výsluní slávy.

Peretti ji ovšem zpražil pohledem. “Předpokládám, že nejste žádný nováček, policistko.”

“Ne, pane.”

Přísně vzato mluvila pravdu, přestože u policie sloužila teprve tři roky, zatímco kolegové v jejím věku už měli za sebou devět či deset let. Sachsová se totiž několik let před vstupem na akademii jen tak poflakovala.

“Tak proč jste uzavřela Jedenáctou? Co jste tím sledovala?” Pohlédla na bulvár, stále zatarasený odpadkovými koši. Na houkání si už zvykla, ale až teď si uvědomila jeho hlasitost i neuvěřitelnou frontu aut, táhnoucí se několik mil dozadu.

“Jako první důstojník na místě činu se musím držet směrnic, pane. Zatknout pachatele, ohledat místo činu, zajistit…”

“Já znám ZOZO dobře! To jste uzavřela celou avenue, abyste ochránila místo kriminálního činu?”

“Ano, pane. Na spojovací ulici totiž pachatel zaparkovat nemohl. všimli by si ho tady v těch oknech. Vidíte? Musel zaparkovat na Jedenácté.”

“Tak to se pletete. Na téhle straně kolejí totiž nenechal žádné otisky. Ty byly jen na tom žebříku, který vede na Sedmatřicátou.”

“Sedmatřicátou jsem uzavřela taky.”

“To je právě to. žádnou jinou ulici jste uzavírat neměla. A co ten vlak?” pokračoval Peretti. “Proč jste ho zastavila?”

“Projížděl místem činu, pane. Myslela jsem, že by mohl poškodit stopy nebo důkazní materiál. Nebo něco jiného.”

“Co jiného?”

“Nevyjádřila jsem se přesně, pane. Myslela jsem…”

“A co letiště Newark?”

“Co je s ním?” Sachsová se rozhlédla kolem a očima hledala pomoc. Poblíž stáli policisté, ale ti měli svou práci a rozhovoru si nevšímali.

“Proč jste ho taky neuzavřela?”

No prima. Bude přednáška. Amélie sevřela rty po vzoru Julie Robertsové a upjatě, ale rozumně řekla: “Dle mého odhadu se zdálo pravděpodobné, pane, že…”

“Jistě, ale dálnice na New Jersey je taky dost pravděpodobná. A taky výpadovka na Long Island. A dálruce 170 až někam do St. Louis. To všechno jsou dost pravděpodobné únikové cesty.” Sachsová sklonila hlavu a pohlédla Perettimu do očí. Oba byli stejně vysocí, ale on měl vyšší podpatky.

“Už mi volali z kanceláře generálního tajemníka OSN chtěli vědět, kdo jim uzavřením celé West Side narušil časový rozvrh konference. Koleje vedou dobrých dvacet metrů od oběti a uzavřený bulvár je o sto metrů dál a navíc o deset metrů výš. Mám dojem, že ani hurikán Eva nenadělal v severním koridoru společnosti Amtrak takový bordel jako vy.”

“Opravdu jsem měla dojem…”

Peretti se usmál. Amélie byla velmi atraktivní součástí jejího

“poflakování” před vstupem na policejní akademii byla i práce pro módní agenturu Chantelle se sídlem na Madison avenue. Snad proto se Peretti rozhodl jí odpustit.

“Poslyšte, Sachsová,” začal a mrkl na štítek se jménem na její hrudi stažené neprůstřelnou vestou, “pamatujte si: práce na místě kriminálního činu je vždy otázkou kompromisu mezi přáním a možnostmi. Obklíčit po každém zločinu střed města kordonem policajtů a zadržet při tom tři miliony lidí by bylo určité prima. Něco takového ovšem dost dobře nejde. Propříště na to myslete.”

“Víte, pane,” odvětila příkře, “já od sboru odcházím. Poslední služba mi končí dnes v poledne.”

Peretti kývl hlavou a povzbudivě se usmál. “Jinými slovy už mám toho poučování nechat, co? Takže zastavit vlak a uzavřít ulici bylo vaše rozhodnutí?”

“Ano, pane,” řekla kousavě. “Přesně tak.” Dlouhými tahy pera si to poznamenal do černého bloku. Ach, Bože…

“A teď odstraňte ty odpadkové koše. Než se ulice uvolní, budete řídit dopravu. Slyšela jste?”

Bez vyjádření souhlasu či nesouhlasu vešla na Jedenáctou avenue a pomalu z ní začala uklízet nádoby na odpadky. žádný z řidičů projíždějících okolo si na její účet neodpustil uštěpačnou poznámku. Pohlédla na hodinky.

Ještě hodinu.

To přežiju.

2

Sokol zatřepotal křídly, dosedl na římsu a pohodlně se na ní

usadil. Vzduch byl uprostřed dopoledne horký a průzračný.

“Už je tady,” špitl muž a otočil hlavu směrem ke zvonku od domovních dveří v přízemí.

“Je to on?” křikl ke schodům. “Je, nebo není?” Odpovědi se Lincoln Rhyme nedočkal, a tak pohlédl zpátky k oknu. Dravec se rychlým a elegantním pohybem otočil a Rhyme si všiml, že jeho pařáty jsou zbrocené krví. Z černého zobáku mu visel cár žlutého masa. Natáhl krátký krk a přesunul se k hnízdu, kde maso upustil do nataženého zobáku modrého ptáčete. Rhyme si pomyslel, že se možná právě dívá na jediné živé stvoření, které nemá v New Yorku přirozeného nepřítele.

Na schodech zaslechl pomalé kroky.

“Byl to on?” zeptal se Thoma.

“Ne,” odpověděl mladík.

“Tak kdo to byl? Někdo přece zvonil, ne?”

Thom sjel pohledem k oknu. “Ten sokol se vrátil. Podívej, na parapetu jsou skvrny od krve. Vidíš je?”

Sokolí samička se ukázala v celé své kráse. Její peří hrálo všemi barvami a ona pohlížela kamsi k obloze.

“Jsou pořád spolu. Oni se párují na celý život?” divil se Thom.

“Jako husy?”

Rhyme pozoroval mladíka, jak se naklání, aby lépe viděl do hnízda.

“Kdo to byl?” zeptal se znovu.

Thom ho zdržoval a Rhyma to dráždilo.

“Návštěva.”

“Návštěva? Ha,” odfrkl Rhyme a sna žil se vybavit si, kdy se tu naposledy objevil n ějaký host. Nejmíň před čtvrt rokem. Kdo to tehdy byl? Možná ten reportér nebo nějaký vzdálený bratranec. Anebo Peter Taylor, jeden z jeho specialistů na míchu. A taky Blaine se tu párkrát zastavila. Ta se ovšem nepočítá mezi návštěvy.

“Je tu hrozná zima,” stěžoval si ošetřovatel a hnal se k oknu, aby ho otevřel. Mladická zbrklost.

“Neotvírej to okno,” zasyčel Rhyme. “A už mi konečně řekni, kdo to přišel, sakra.”

“Je tu fakt zima.”

“Vyděsíš sokoly. To nemůžeš zeslabit klimatizaci?”

“My jsme tu byli dřív než ti ptáci,” ohradil se Thom a pomalu nadzdvihl velké zasouvací okno. “Oni se sem nastěhovali jen kvůli tobě.”

Sokoli pohlédli směrem k pohybujícímu se sklu a nepřátelsky se na něj zadívali. To ovšem dělali pořád. Ani je nenapadlo odletět z parapetu.

“Tak kdo to přišel?” opakoval Rhyme.

“Lon Sellitto.”

“Lon?”

Co ten tu dělá?

Mladík se rozhlédl kolem sebe. “Je tu pěkný binec.” Rhyme neměl rád zmatek při úklidu a zvuk vysavače přímo nenáviděl. žil spokojeně v místnosti, kterou nazýval svou kanceláří, v prvním patře řadového domku na Upper West Side s výhledem na Central park. Docela rozlehlý pokoj byl do posledního místečka zaplněný. Někdy se Rhyme bavil tím, že zavřel oči a snažil se rozeznat vůně různých předmětů naskládaných v pokoji. Tisíce knih a časopisů, spousta šikmo naházených a jen zázrakem držících hromad různých fotokopií, věčně zapnuté televize, prachem pokryté žárovky a korkové nástěnky. Vůně vinylu, peroxidu, latexu a čalounění. A tří různých druhů skotské.

A sokolích výtrusů.

“Nechci ho vidět. Vyřiď mu, že nemám čas.”

“Je s ním nějaký mladý polda. Ernie Banks. Vlastně ne, tak se jmenoval ten baseballista. Neměl bych přece jen uklidit? Ten binec si pořádně uvědomíš, až když se někdo ohlásí.”

“Ohlásil To zní směšně. Tak staromódné. Řekni jim, ať vypadnou. Tohle už zní moderněji, ne?”

Thom sice mluvil o pokoji, ale Rhyme si domyslel, že měl na mysli i svého šéfa.

Rhymovy vlasy byly sice černé a husté jako vlasy dvacetiletého mladíka přestože mu bylo dvakrát tolik ale slepené chomáče mu trčely na všechny strany a naléhavě potřebovaly umýt a ostříhat. Ve tváři měl Rhyme špinavě vyhlížející třídenní strnisko černých vousů. Lechtání v uších, se kterým se dnes ráno probudil, bylo neklamným znamením, že také v těchto partiích by byl zapotřebí zástřih. Nehty na rukou i nohou už přerostly únosnou mez a jeho šaty po týdnu nošení získaly charakteristický zápach. Temné hnědé oči mu koukaly ze zanedbané tváře, o které Blaine několikrát prohlásila v návalu vášně i mimo ni že je jinak velmi pohledná.

“Chtějí s tebou mluvit,” pokračoval Thom. “Prý jde o něco moc důležitého.”

“Kašlu na ně.”

“Vždyť Lon už tu nebyl skoro rok.”

“To ovšem neznamená, že ho chci vidět. Nevyplašils ty sokoly?

Jestli jo, tak se naseru.”

“Je to důležité, Lincolne.”

“Říkal jsi moc důležité. Kde je ten doktor? Třeba už volal, když

jsi lítal venku a já spal.”

“Vždyť jsi vzhůru už od šesti.”

“Ne.” Rhyme se odmlčel. “Sice jsem se vzbudil, ale pak jsem zase usnul. Usnul jsem zdravým spánkem. Nenechal vzkaz?”

“Ne. Na záznamníku nic nebylo.”

“Tvrdil, že se dopoledne staví.”

“Je teprv jedenáct. Na vyhlášení celostátního pátrání je možná

ještě čas.”

“A nevisel jsi zas na telefonu?” zeptal se náhle Rhyme. “Třeba sem volal zrovna, když jsi telefonoval.”

“Mluvil jsem s…”

“Já ti nic nevyčítám,” přerušil ho Rhyme. “Neurážej se. Neřekl jsem přece, že odsud nesmíš volat. Klidně si volej. Jen jsem chtěl říct, že mohl volat zrovna, když jsi měl hovor.”

“Ne, tys chtěl spíš říct, že dnešní dopoledne bude stát za hovno.”

“No jasné. Hele, některé moderní telefony mají tohleto… čekání

na hovor. Můžeš mít dva hovory zároveň. To kdybychom měli… Tak co teda ten můj kámoš Lon chce? A ten jeho baseballista?”

“To se jich zeptej sám.”

“Já se ptám tebe.”

“Chtějí s tebou mluvit. To je všechno, co vím.”

“O něčem vééélmi důůůležitým, co?”

“Lincolne,” povzdechl si Thom a prohrábl si blonďaté vlasy. Měl na sobě tmavé kalhoty, bílou košili a modrou květovanou kravatu s dokonalým uzlem. Když si ho Rhyme před rokem najal jako ošetřovatele, dovolil mu nosit džíny a tričko. On však chodil každý den ve slušném oblečení. Rhyme sám nechápal proč, ale tahle skutečnost měla nějakým záhadným způsobem vliv na jeho rozhodnutí nechat si mladíka u sebe. žádný z jeho předchůdců přitom u Rhyma nevydržel déle než šest týdnů. A počet těch, kteří to vzdali, se přesně rovnal počtu těch, které Rhyme propustil sám.

“Tak dobře, cos jim nabulíkoval?”

“že mají pár minut počkat, než se ujistím, že jsi upravený a připraven na jejich návštěvu. Krátkou.”

“Tohles jim řekl a mě ses nezeptal? Vřelé díky.” Thom ustoupil a zavolal přes úzké schodiště dolů. “Pojďte dál, pánové.”

“Určité ti ještě něco řekli,” naléhal Rhyme. “A ty mi to tajíš.” Mladík neodpověděl a Rhyme útrpně sledoval příchod obou mužů. Jakmile vstoupili do pokoje, vzal si Rhyme slovo a otočil se k Thomovi. “Zatáhni závěsy. Už jsi ty ptáky vyděsil dost.” Což ovšem neznamenalo nic jiného, než že ho otravují pronikavé paprsky jasného slunce.

Němá.

Odporná lepicí páska přes ústa jí nedovolovala vyřknout ani jediné slovo. Připadala si mnohem bezmocnější, než kdyby jí dal jen želízka na zápěstí. Než když jí před chvílí sevřel paži svými krátkými tlustými prsty.

Řidič taxíku, ještě stále v lyžařské kukle, ji vedl vlhkou chodbou podél trubek a kabelů. Nacházeli se ve sklepe nějaké kancelářské budovy. Neměla však ponětí kde.

Kdyby s ním tak mohla promluvit…

T. J. Colfaxová ovšem hrála dál. Je přece velké zvíře z firmy Morgan Stanley. Je zvyklá vyjednávat.

Peníze? Chceš peníze? Seženu ti jich plné pytle, člověče. Snažila se zachytit únoscův pohled, jako by mu tím mohla vnutit své myšlenky.

Prosním, žadonila tiše a začala přemýšlet, jakým způsobem proměnit svých 401 tisíc dolarů na hotovost a předat mu i svůj penzijní účet. Ach, prosím…

Vzpomněla si na události minulé noci. Ten chlap je vytáhl z taxíku a nasadil jim pouta. Pak je nacpal do kufru a opět se rozjeli. Napřed po nerovném povrchu, ale pak se jízda zklidnila, až konečně zastavili. Řidič pravděpodobně otevřel bránu či vrata. Zřejmě vjel do garáže, napadlo Tammie. Hluk velkoměsta naprosto utichl a Tammie neslyšela nic než bublání motoru.

Pak se kufr otevřel a muž ji vytáhl. Strhl jí z prstu diamantový

prsten, strčil si ho do kapsy a provedl ji kolem děsivých obrazů, z nichž na ni hleděly strašidelné tváře řezník, dábel, tři nešťastné děti vše vyvedeno vybledlými barvami na opadávající omítce. Nato ji odtáhl do sklepa a tam ji hodil na zem. Potom zmizel. Tammie zůstala ve tmě sama, obklopená pouze příšerným pachem snad z hnijícího masa nebo z odpadků. Ležela tu celé hodiny, na chvíli dokonce i usnula, ale většinu času naříkala. Probrala ji až hlasitá rána. Ostré prásknutí. Někde poblíž. A pak se znovu dostavil neklidný spánek.

Před půl hodinou si pro ni opět přišel. Hodil ji do kufru a po dvaceti minutách jízdy se ocitli tady. Tady. Bůhvíkde. Vešli do matně osvětlené sklepní místnosti. Středem vedla tlustá černá trubka; muž ji k ní připoutal želízky, podebral jí nohy a sesunul do sedu. Nohy jí svázal provazem; trvalo to několik minut, protože pracoval v kožených rukavicích. Pak se vztyčil, dlouze se na ni zadíval, znovu se sehnul a roztrhl jí blůzku. Začal kolem ní obcházet, až zalapala po dechu. Cítila jeho ruce na ramenou; zkoumavě si ji přejížděly a mačkaly jí lopatky.

Dala se do pláče a přes lepicí pásku začala žadonit o pomoc. Věděla, co přijde.

Ruce se sunuly dolů, přejely jí přes boky a postupovaly stále dopředu. Ňader se však nedotkly. Spíše se zdálo, že pátrají po žebrech. Píchaly do nich a hladily je. Tammie se otřásla a snažila se uhnout. Muž ji hrubě uchopil a znovu jí začal tlačit na kosti, jako by vychutnával jejich pružnost.

Postavil se a Tammie zaslechla vzdalující se zvuk lidských kroků. Nadlouho se všude rozhostiloticho, které přerušovalo jen hučení klimatizace a výtahů. Náhle sebou trhla a polekaně vykřikla, vyděšená zvukem vycházejícím zezadu z pravé strany. A znovu: Ššš. Ššš. Ten zvuk se jí zdál povědomý, ale nevěděla, kam ho zařadit. Snažila se otočit, aby viděla, co únosce dělá, ale bohužel bez úspěchu. Co to jen může být? Zvuk se rytmicky opakoval, až v ní vyvolal vzpomínku na matčin dům.

Ššš. Ššš.

Sobotní ráno v malém domku v Bedfordu ve státě Tennessee. Sobota byl jediný den, kdy matka nemusela do práce a věnovala se domácímu úklidu. Tammie se obvykle probouzela až do horkého dne a sbíhala pak po schodech dolů, aby matce pomohla. Ššš. Ššš. Teď naslouchala známému zvuku a musela se nad tou vzpomínkou rozplakat: proč, proboha, musí ten chlap zametat podlahu s takovou pečlivostí tak dokonale pravidelnými tahy koštěte?

V jejich tvářích bylo znát znepokojení.

Což se členům newyorské kriminálky nestává právě často. Lon Sellitto a mladý Jerry (ne Ernie) Banks se usadili tam, kam je Rhyme pohybem hlavy poslal. Na dvě zaprášené a nepohodlné ratanové židle.

Rhyme se od doby, co ho Sellitto navštívil naposledy, dosti změnil a detektiv nedokázal zcela zakrýt svůj šok. Banks na sobě nedal nic znát, ale i on byl zděšen. Špinavá místnost, uprostřed které na ně z postele podezřívavě zírá jakýsi neupravený pobuda. A pak ten zápach. Kolem stvoření jménem Lincoln Rhyme se linulo nezaměnitelné aroma tělesných výměšků.

Rhyme okamžitě zalitoval, že je sem vůbec pouštěl.

“Proč ses neohlásil předem, Lone?”

“Protože bys nás odmítl.”

Což byl fakt.

Rhyme uslyšel na schodišti Thoma a zarazil ho: “Ne, Thome, myslím, že tě nebudeme potřebovat.” Nechtěl, aby se Thom jako vždycky zeptal hostů, jestli si dají něco k jídlu nebo k pití. Je jak Matka Tereza.

Na chvíli zavládlo ticho. Rozložitý a zamračený Sellitto starý vlk s dvaceti lety ve službě pak pohlédl na krabici vedle postele a chystal se promluvit. Pohled na pap írové pleny pro dospělé mu však bohužel zcela vyrazil dech.

“Četl jsem vaši knihu, pane,” ozval se Jerry Banks. Mladý detektiv asi neměl pevnou ruku a při holení se několikrát řízl. A to okouzlující esíčko na hlavě! Dobrý Bože, vždyť mu snad není víc než dvanáct. Čím je svět sešlejší, uvažoval Rhyme, tím mladistvéji vypadají jeho obyvatelé.

“Kterou knihu jste četl?”

“Vaši příručku o postupu na místě činu samozřejmé taky. Ale teď jsem myslel obrazovou publikaci, co vyšla před pár lety.”

“Tam ale byla taky slova. Vlastně tam byla především slova. Četl jste je vůbec?”

“No jasně, samozřejmě,” zareagoval rychle Banks. Obrovská hromada zbylých výtisků Místa pro zločin ležela na polici u stěny.

“Nevěděl jsem, že jste s Lonem přátelé,” dodal Banks.

“Copak vám Lon ještě nepředváděl ročenku? Copak vám neukázal obrázky? Nevyhrnul si rukávy, neukázal si na jizvy a neřekl: ,K

tomuhle jsem přišel při práci s Lincolnem Rhymem?’” Sellitto se nezasmál. Místo toho se začal hrabat v kufříku. Copak to tam asi má, pomyslel si Rhyme jízlivě.

“Jak dlouho jste byli parťáci?” vyzvídal Banks ve snaze udržet konverzaci.

“Řekni mu to ty,” ozval se Rhyme a podíval se na hodiny.

“Parťáci jsme nebyli nikdy,” řekl Lon. “Já dělal v oddělení vražd a on řídil Centrální vyšetřovací divizi.”

“Ó,” hlesnul ohromený Banks. Vedení Centrální vyšetřovací divize patřilo k nejprestižnějším funkcím v celém sboru.

“No jo,” přitakal Rhyme a pohlédl za okno, jako by snad doktor mohl přiletět na sokolu. “Byli jsme jako dva mušketýři.” Trpělivým hlasem, který Rhyma přiváděl do stavu zuřivosti, začal Sellitto vysvětlovat: “Pracovali jsme spolu sedm dlouhých let.”

“A že to byla šťastná léta,” napodobil ho Rhyme. Thom se zamračil, ale Sellitto si ironie v Rhymově poznámce nevšiml. Nebo spíš nevšímal.

“Máme jistý problém, Lincolne. Potřebujeme pomoc.” Na noční stolek s plesknutím přiletěla složka papírů.

“Pomoc? Jakou pomoc?” vyprskl Rhyme úzkým nosem, o němž se Blaine vždy mylně domnívala, že je výtvorem plastického chirurga. Podobně uvažovala i o jeho rtech, které považovala za příliš dokonalé. (Pořid si jizvu, žertovala dokonce a během jedné ze vzájemných potyček se mu o ni téměř postarala.) Proč se mu jen dneska pořád vybavuje ten její smyslný přízrak? Se vzpomínkou na svou bývalou se už probudil, a dokonce pocítil nutkání napsat jí dopis, jehož koncept se právě vyjímal na obrazovce počítače. Rhyme zvedl hlavu a jediným pohyblivým prstem uložil dokument na disk.

“Lincolne?” ozval se Sellitto.

“Ano, pane. Chcete nějakou pomoc. Ode mě. Slyšel jsem.” Banks se pokoušel o zdvořilý úsměv, ale pod židlí nervózně šoupal nohama.

“Za pár minut budu mít jednání,” upozornil Rhyme.

“Jednání?”

“Jo, přijde doktor.”

“Vážně?” vydechl po chvíli Jerry, snad aby přerušil děsivé ticho. Sellitto nevěděl, jak pokračovat v rozhovoru. “A jak se ti vlastně daří?” prohodil nejistě.

Banks se Sellittem se Lincolna Rhyma dosud na zdraví neptali. Při pohledu na něj se lidé podobným otázkám raději vyhýbali pravděpodobně by totiž dostali složitou a zcela jistě nepříjemnou odpověď.

“Docela dobře, díky,” odpověděl Rhyme suše. “A co ty a Betty?”

“Rozvedli jsme se,” řekl rychle Sellitto “Vážně?”

“Jí připadl dům a mně půlka dítěte,”

Rozložitý policista nasadil strojený úsměv, jako by tuhle frázi nepoužil poprvé, a Lincolnovi došlo, že za tímhle rozchodem se skrývá velice bolestný příběh, který teď rozhodně nehodlal poslouchat. Nicméně ho nepřekvapilo, že Sellittovo manželství ztroskotalo. Sellitto byl dříč. Už léta byl jedním ze zhruba stovky detektivů prvního stupně a tenhle titul získal ještě v době, kdy se udílel skutečně za zásluhy, a ne jen za odsloužená léta. Pracoval téměř osmdesát hodin týdně. Rhyme prvních pár měsíců vzájemné spolupráce ani nevěděl, že je tenhle chlap ženatý.

“A kde teda bydlíš?” vyzvídal Rhyme a doufal, že obvyklá společenská konverzace jeho hosty brzy znudí a oni vypadnou.

“V Brooklynu. Občas chodím do práce pěšky. Pamatuješ na všechny diety, co jsem vždycky držel? Vtip není v dietě, ale ve cvičení.” Detektiv Lon Sellitto nevypadal ani tlustší ani hubenější než před třemi a půl lety. Nebo před patnácti.

“Takže říkáte, že za vámi přijde doktor,” vmísil se kolegiálně Banks. “Kvůli…”

“Nové formě léčby?” dokončil Rhyme nakousnutou otázku.

“Uhodl jste.”

“To vám přeji hodné štěstí.”

“Tisíceré díky.”

Za dvacet minut bude poledne, pomyslel si Rhyme. Nedochvilnost je u lékaře neomluvitelná.

Všiml si, že mu Banks dvakrát přejel očima po nohách. Rhyme ho podruhé probodl pohledem a vůbec ho nepřekvapilo, že mladíček zčervenal.

“Z toho důvodu se obávám,” začal Rhyme a na okamžik se odmlčel, “že nemám čas vám pomáhat.”

“Ale doktor ještě nedorazil, ne?” nadhodil Lon Sellitto stejně neprůstřelným tónem, jakým likvidoval účelové obhajoby vrahů. Ve dveřích se objevil Thom s konvicí na kávu.

Blbec, ušklíbl se Rhyme.

“Lincoln vám zapomněl nabídnout něco k pití, pánové.”

“Thom se o mě stará jako o dítě.”

“Bohužel poněkud přerostlé,” odsekl ošetřovatel.

“No dobře,” zabručel Rhyme. “Dejte si teda kafe. Já si dám trochu mateřskýho mlíka.”

“Na to je brzo,” upozornil ho ošetřovatel. “Bar se ještě neotevírá.”

Banks opět očima přejel Rhymovo tělo. Možná očekával pouze kosti potažené kůží, ovšem úbytek svalů se zastavil nedlouho po úrazu a první terapeut Lincolna téměř vyčerpal neustálým cvičením. Thom mu taky občas pěkně lezl na nervy a někdy se choval jako starostlivá kvočna, ale byl to zatraceně dobrý cvičitel. Provozoval s Rhymem řadu pasivních cviků, pečlivě si zaznamenával vývoj pohyblivosti jednotlivých kloubů a pozorně kontroloval mimovolné svalové stahy, když udržoval ruce i nohy v konstantním cyklu cvičení, které sice nevedlo k žádným zázrakům, ale přesto udržovalo krevní oběh na poměrné slušné úrovni. Na člověka, který už tři a půl roku ovládá pouze svaly na ramenou, hlavě a na levém prsteníku, nebyl Lincoln Rhyme zase v tak špatné kondici.

Mladý detektiv přenesl zrak na černou krabičku komplikovaně propojující jediný Rhymův pohyblivý prst s počítačem a nástěnným panelem.

Pro lidi upoutané na lůžko jsou jedinou nadějí dráty, vysvětlil mu už před lety terapeut. Alespoň pro ty bohaté. Pro ty šťastné.

“Dneska brzy ráno byla na West Side spáchána vražda,” řekl Sellitto.

“Prošli jsme hlášení o bezdomovcích, kteří zmizeli během posledního měsíce,” doplnil ho Jerry. “Napřed jsme si totiž mysleli, že obětí byl některý z nich. Ale opak byl pravdou,” dodal dramaticky. “Oběť byla jednou z té dvojice.” Rhyme hodil po pořezaném mladíkovi prázdným pohledem.

“Jedním z těch dvou?”

“Nedívá se na zprávy,” řekl Thom. “Jestli mluvíte o tom únosu, nic o něm neví.”

“Ty nesleduješ zprávy?” zasmál se Sellitto. “Copak ty už nečteš

čtvery noviny denně a nenahráváš si místní zprávy, aby ses na ně podíval hned po příjezdu domů? Blaine mi dokonce jednou prozradila, žes ji při milování nazval Oprah Winfreyovou.”

“Čtu už jenom literaturu,” pronesl Rhyme s falešnou nabubřelostí.

“Literatura jsou zprávy, které se s časem nemění,” dodal Thom. Rhyme ho ignoroval.

“Jeden muž a žena se vraceli ze služební cesty z Kalifornie,” vysvětloval Sellitto. “Nastoupili do taxíku na letišti JFK. Domů už ale nedojeli.”

“Před půlnocí někdo volal z Queensu, že v jednom taxíku se jistý bělošský pár pokoušel vyrazit okno a dostat se ven. Ten člověk si ale nevšiml čísla ani licence.”

“A podobu řidiče nezachytil?”

“Ne.”

“A co ta žena v taxíku?”

“Po té se slehla zem.”

Bylo tři čtvrtě na dvanáct. Rhyme zuřil na doktora Williama Bergera.

“To je docela hnus,” zamumlal nepřítomně.

Sellitto zhluboka vydechl.

“Pokračuj,” pobídl ho Lincoln.

“Měl její prsten,” řekl Banks.

“Kdo měl čí prsten?”

“Ten zavražděný. Našli ho dnes ráno. Měl na ruce dámský prsten.”

“A určitě byl její?”

“Jsou tam její iniciály.”

“Takže máte pachatele,” pokračoval Rhyme, “který chce, abyste věděli, že ta žena je u něj a je stále naživu.”

“A víte, jak to udělal, aby oběti ten dámský prsten seděl?” napínal Rhyma Banks s vytřeštěnýma očima.

“Nechám se poddat.”

“Ořezal tomu chlápkovi kůži z prsteníčku. Až na kost.” Rhyme se lehce pousmál. “Chytrej maník, že jo?”

“Co je na tom tak chytrého?”

“Chtěl se pojistit, aby ten prsten nikdo neukradl… Bylo tam dost krve, ne?”

“Hrůza.”

“Na první pohled není prsten vidět. Navíc tu hrozí AIDS nebo žloutenka. A i kdyby si prstenu někdo všimnul, těžko by chtěl vlastnit takovou trofej. Jak se jmenuje ta žena, Lone?” Starší detektiv kývl hlavou a mladší okamžitě vytáhl zápisník.

“Tammie Jean Colfaxová. Osmadvacet let. Zaměstnána ve firmé Morgan Stanley.”

Rhyme si všiml, že Banks má také na ruce prsten. Zřejmě s nápisem nějaké školy. Jenže tenhle kluk byl na obyčejného absolventa akademie příliš uhlazený. A k armádě určitě ani nepřičichl. Rhyma by nepřekvapilo, kdyby měl na prstýnku název prestižní univerzity v Yale. A tenhle kluk dělá detektiva v oddělení vražd? Kam tenhle svět spěje?

Mladý policista chytil šálek kávy oběma rukama, jako by si je chtél ohřát. Rhyme se úsporným pohybem levého prsteníčku dostal do nabídkového menu na ovládacím panelu, připojeném k vozíku, a kliknutím vypnul klimatizaci. Na obsluhu drobností jako topení nebo klimatizace obvykle příliš energií neplýtval šetřil si ji na nezbytné věci, jako je ovládání světel, počítače a přístroje na obrácení stránek. Když se ovšem v pokoji ochladilo až příliš, začalo mu téct z nosu. A to je pro kvadruplegika problém k posrání.

“žádná žádost o výkupné?” zeptal se.

“Nic.”

“A ty na tom případu děláš?” obrátil se Rhyme na Sellitta.

“Jo, pod Jimem Pollingem. Chceme ti přečíst zprávu z místa činu.” Rhyme se znovu zachechtal. “Mně? Zprávu z místa činu jsem naposled viděl před třemi lety. Čím ti asi tak budu platný?”

“Spoustou věcí, Linku.”

“Kdo teď šéfuje oddělení?”

“Vince Peretti.”

“Kongresmanův synek,” prohodil Rhyme. “Tak ať vám pomůže on.” Chvíle váhání. “My bychom radši tebe.”

“Kdo to je ,my’?”

“Náčelník. Tvůj oddaný přítel.”

“A copak to,” začal Lincoln a usmíval se jako školačka, “že kapitán Peretti ztratil náčelníkovu důvěru?”

Sellitto vstal, začal přecházet po pokoji a prohlížel si při tom hromady časopisů. Soudní bulletin. Katalog laboratorního vybavení firmy Harding & Boyle. Pátrací ročenka New Scotland Yardu. žurnál Institutu pro forenzní vyšetřování. Výroční zpráva Sdružení ředitelů policejních laboratoří. Zpravodaj Mezinárodního ústavu pro forenzní vědy.

“Klidné se podívej,” řekl Rhyme. “Předplatné mi dávno vypršelo. A jak jsou všechny zaprášené!”

“Všecko je tu děsně zaprášený, Linku. Co kdybys taky někdy zvedl tu svou línou zadnici a ten prasečák si uklidil?” Banks se vyděsil. Rhyme se však rozchechtal a jeho podrážděnost se změnila v pobavení. Na chvíli téměř zalitoval, že už spolu nepracují. Okamžitě však v sobě ten pocit zadusil.

“Nemůžu ti pomoct. Sony,” zabručel.

“Od pondělka tu máme mírovou konferenci. To bysme…”

“Jakou konferenci?”

“Na OSN. Velvyslanci, hlavy států. Ve městě se bude motat deset tisíc papalášů. A slyšels už o té věci předevčírem v Londýně?”

“O jaké véci?” zeptal se Rhyme sžíravě.

“Někdo se pokusil vyhodit do vzduchu hotel, kde se se šlo UNESCO. A náš starosta je teď posraný strachy, že mu někdo nabourá i tuhle konferenci. Přej nechce žádné ošklivé titulky v Postu.”

“A pak jsou tu ještě drobnosti,” pronesl Rhyme úsečně. “Například že slečna Tammie teď asi neprožívá nejšťastnější chvíle života.”

“Jerry, popiš mu pár barvitých detailů. Povzbuď mu trochu chuť.” Banks právě přesunul pozornost z Rhymových ochrnutých nohou na postel, která jak si Rhyme musel přiznat byla daleko zajímavější než on sám. A zvláště pak ovládací panel. Připomínal součást nějakého vesmírného raketoplánu a stát musel nejspíš taky tolik.

“Deset hodin po únosu jsme v kolejišti Amtraku nedaleko Sedmatřicáté a Jedenácté našli jistého Johna Ulbrechta toho pasažéra z taxíku. Nebo spíš jeho tělo. Byl totiž postřelen a pak pohřben zaživa. Rána vyšla z dvaatřicítky.” Banks vzhlédl a dodal: “Nižší střední třída.”

Čímž měl na mysli, že pachatel si neoblíbil nějakou exotickou zbraň, podle které by se dalo usuzovat na jeho charakter. Tenhle Banks má za ušima, pomyslel si Rhyme. Trpí snad jen mládím, ale z toho může vyrůst. Rhyme byl ovšem přesvědčen, že on sám nikdy mladý nebyl…

“A co drážkování?” zeptal se.

“Šest polí a drážek. Levotočivých.”

“Takže má Colta,” poznamenal Rhyme a pozorné si znovu prohlédl nákres místa činu.

“Říkáte ,on’,” pokračoval mladý detektiv, “ovšem bylo jich víc.”

“Cože?”

“Ti pachatelé museli být dva, protože jsme mezi hrobem a koncem železného žebříku narazili na dva páry stop.”

“Našli jste na žebříku nějaké otisky?”

“Ne. Byly setřené. Čistá práce. Stopy vedou ke hrobu a pak zpět k žebříku. A pachatelé museli být dva, oběť vážila přes metrák. Jeden by to nezvládl.”

“Pokračujte.”

“Dovlekli ho k hrobu, shodili ho tam, postřelili a zasypali. Pak vylezli po žebříku a ztratili se.”

“Myslíte, že ho postřelili až v tom hrobě?” vyzvídal Rhyme.

“Jo. Nikde se nenašly žádné stopy krve ani okolo žebříku, ani u kolejového lože.”

Rhyme se přistihl, že ho případ přece jen trochu zaujal. Přesto se zeptal: “A k čemu potřebujete mě?”

Sellitto vycenil zažloutlé zuby. “Je to šílená záhada, Linku. Máme kupu důkazů, které ovšem nedávají žádný smysl.”

“No a?” Jen málo případů někdy dávalo smysl.

“No, je to fakt divný. Přečti si celou zprávu, prosím tě. Nechám ti ji tu. Jak to vůbec funguje?” podíval se Sellitto na Thoma, který právě rovnal zprávu do obraceče stránek.

“Nemám čas, Lone,” protestoval Rhyme.

“To je teda věcička,” poznamenal Banks a pozorně si začal obraceč prohlížet.

Rhyme neodpovídal. Pohlédl na první stránku zprávy a pozorně se do ní začetl. Pak pohnul prsteníčkem o milimetr doleva a gumová tyčinka mu obrátila stránku. Tohle je opravdu divné, pomyslel si.

“Kdo vede vyšetřování?”

“Sám Peretti. Jakmile se dozv ěděl, že oběť je jedním z těch dvou unesených, hned tam vyrazil a vzal si to na starost.” Rhyme četl dál. Zpráva ho zaujala, i když byla napsána ve strohém policejním stylu.

Náhle zadrnčel zvonek u dveří. Rhymovi se rozbušilo srdce, otočil se na Thoma a chladným pohledem mu naznačil, že legrace skončila. Thom kývl a okamžitě se hnal dolů.

Veškeré myšlenky na taxikáře, důkazy a unesené makléřky se z neklidné mysli Lincolna Rhyma rázem vytratily.

“Je tu doktor Berger,” ozval se Thom v domácím telefonu. Konečně. To to trvalo.

“Je mi líto, Lone, ale musím vás požádat, abyste odešli. Jsem rád, že jsme se zase viděli.” Usmál se. “Skutečně zajímavý případ.” Sellitto zaváhal a pak vstal. “Pročteš si celou zprávu, Lincolne?

A dáš nám potom vědět, co si o tom všem myslíš?”

“Spolehni se.”

Rhyme si položil hlavu na polštář. Kvadruplegici jako on, kteří umějí hýbat krkem a hlavou, mohou pouhým trojrozměrným pohybem hlavy zadat dobrý tucet povelů. Rhyme jich ovšem nevyužil. Jeho tělo bylo schopno vnímat tak málo smyslových požitků, že si Rhyme nemohl odepřít rozkoš z položení hlavy na luxusní polštářek v ceně dvou set dolarů. Návštěvníci ho neuvěřitelně unavili. Ještě nebylo ani poledne a už se mu chtělo spát. Svaly na krku se mu bolestivě ozývaly.

Když však byl Sellitto s Banksem u dveří, Rhyme je zarazil.

“Počkej, Lone.”

Detektiv se otočil.

“Jednu věc byste měli vědět. Zatím jste našli jen polovinu místa činu. Důležitá je ale ta druhá půlka řekněme hlavní místo činu. Vrahův dům. Místo, kde má bezpečné útočiště. A to se bude hledat velice těžko.”

“Proč myslíš, že existuje další místo činu?”

“Protože oběť nepostřelil až v hrobě. Zranil ji na hlavním místě činu, kde pravděpodobně vězní i tu ženu. Zřejmě je to někde v podzemí nebo na velice osamělém místě ve městě… Protože jinak, Banksi,” předešel Rhyme otázku mladého detektiva, “by se tam neodvážil střílet a držet rukojmí.”

“Třeba použil tlumič.”

“Na drážkách nebyly stopy gumy ani bavlny,” odsekl Rhyme.

“Ale copak ho mohl postřelit někde jinde?” odporoval Banks. “Vždyť nikde kolem místa nálezu nebyly žádné stopy krve.”

“Předpokládám, že oběť zasáhl do tváře.”

“Ano,” přitakal Banks s přihlouplým úsměvem, “jak to víte?”

“Je to velmi bolestivé, velmi účinné a neteče při tom moc krve. Pokud kulka neproletí přímo mozkem, je dvaatřicítka jen málokdy smrtelná. S takhle zasaženým člověkem si může vrah pochodovat, kam se mu zachce. Schválně používám jednotné číslo, protože ten zločin spáchal jen jeden člověk.”

Pauza.

“Ale… vždyť jsme nalezli otisky dvou párů bot.” Banks téměř šeptal, jako by odjišťoval minu.

Rhyme si povzdechl.

“Podrážky jsou naprosto totožné. Patřily jednomu a témuž muži, který prostě tu trasu prošel dvakrát. Aby nás zmátl. Stopy vedoucí na sever jsou stejně hluboké jako stopy na jih takže nemohl nést cestou tam metrákové břemeno. Byla oběť bosá?”

Banks horlivě zalistoval v bločku. “Měla jen ponožky.”

“Jasně, takže ten grázl si obul boty oběti, aby se vychytrale prošel k žebříku a zase zpátky.”

“Ale jestli neslezl po žebříku, jak se na místo činu vůbec dostal?”

“Přivlekl toho chudáka po kolejích. Pravděpodobně odněkud ze severu.”

“Tam ale žádné další žebříky nejsou, takže se neměl jak dostat k trati.”

“Ale jsou tam tunely, které vedou paralelně s tratí,” pokračoval Rhyme. “Dokonce jsou propojeny se skladišti starých průmyslových objektů podél Jedenácté. Za dob prohibice je vykopal jistý gangster Owney Madden aby mohl pohodlně pašovat zásilky whisky z newyorské železniční staruce na sever do Albany a Bridgeportu.”

“Ale proč pachatel prostě oběť nezakopal někde poblíž tunelu? Proč riskoval, že ho někdo uvidí, když svou oběť přemisťoval na místo nálezu?”

“Chápeš snad, co nám chce sdělit, ne?” ozval se Rhyme netrpělivě. Banks se chystal něco říct, ale nakonec jen zavrtěl hlavou.

“Musel umístit tělo někam, kde na něj bude vidět,” vysvětloval Rhyme. “Potřeboval, aby oběť někdo našel. Proto nechal tu ruku ve vzduchu. Oběť na nás mává. Poutá naši pozornost. Je mi líto: máte sice jednoho pachatele, ale chytrého za dva. Někde tam dole jsou dveře, které vedou do tunelu. Běžte si tam prohlédnout otisky prstů, ačkoliv asi těžko nějaké najdete. Musíte však učinit předpisům zadost, jelikož se do toho pustí tisk. Až se tahle story dostane ven… No, tak zlomte vaz, pánové. A teď už mě omluvte. Lone?”

“Ano?”

“A nezapomeň na hlavní místo činu. Ať se děje cokoliv, musíte ho najít. A hezky rychle.”

“Díky, Linku. Hlavně si pročti tu zprávu.” Rhyme souhlasně pokýval hlavou a s uspokojením konstatoval, že oba téhle lži uvěřili. Beze zbytku.

3

Tenhle doktor se vůči nemocnému choval nejlepším způsobem, jaký kdy Rhyme zažil. A že měl Lincoln Rhyme s čím srovnávat jednou si spočítal, že za posledních tři a půl roku se u jeho lůžka vystřídalo sedmdesát osm promovaných lékařů.

“Pěkný výhled,” poznamenal Berger a vykoukl z okna.

“že ano? Přímo parádní.”

Z postele ovšem Rhyme nemohl vidět nic než zataženou oblohu nad Central parkem a sokoly za oknem tím jediným se kochal, když se sem před třiceti měsíci přestěhoval z posledního rehabilitačního sanatoria.

Thom svého pána právě přetáčel tenhle manévr bránil zápalu plic a pak ho vycévkoval, což činil každých pět až šest hodin. Po zranění míchy se může svérač zaseknout v poloze otevřené, anebo zavřené. Rhyme měl štěstí, že u něj došlo k druhému případu tedy pokud se dá o štěstí hovořit u člověka, kterému musí někdo čtyřikrát denně otevřít malou hadičku a vyprázdnit mu močový měchýř. Doktor Berger sledoval celou proceduru z ryze profesionálního hlediska, takže Rhyme neměl pocit nedostatku soukromí. Nejdůležitější věcí u všech ochrnutých je zbavit se studu. Občas se sice někdo snaží zakrývat tělo při očistě, prohlídce nebo vyměšování, ale vážně postiženým, ostříleným invalidům, prosté starým vozíčkářským psům je to úplné fuk. V prvním rehabilitačním ústavu to chodilo tak, že když byl pacient na večírku nebo dokonce na schůzce, sjeli se druhý den ráno všichni chovanci k j
eho posteli, aby mu změřili množství nashromážděné moči, což byl jakýsi barometr úspěšnosti vycházky. Jednou si dokonce Rhyme získal neskonalý obdiv kolegů, když mu naměřili ohromujících 1430

kubíků.

“Podívejte na parapet, doktore. Mám tam své vlastní strážné

anděly.”

“Vidím. Jestřábi?”

“Sokoli stěhovaví. Obvykle hnízdí výš. Nevím, proč si za souseda vybrali zrovna mě.”

Berger pohlédl do hnízda, potom spustil záclonu a otočil se. Ptactvo ho nijak zvlášť nezajímalo. Není nijak robustní, pomyslel si Rhyme, ale zřejmě se udržuje ve formě možná

hodně běhá. Doktorovi táhlo na padesátku, ale v černých vlasech se mu ještě neobjevil ani náznak šedin.

“Ta postel je parádní.”

“Líbí se vám?”

Vzduchové nafukovací posteli značky Clinitron vévodila obrovská hranatá deska. Součástí postele pak byla spousta silikonem potažených skleněných korálků, mezi kterými probíhal pod tlakem vzduch a nadnášel pacienta. Nemít ochrnuté tělo, měl by Rhyme pocit, že se vznáší.

Berger usrkával kávu, kterou mu Thom nabídl, a pak se Rhyma zeptal: “Vy jste pracoval jako policista, že?”

“Ano. Byl jsem šéfem laborky u newyorské policie.”

“Někdo vás postřelil?”

“Ne. Stalo se mi to při prohlídce místa činu. Nějací dělníci tehdy našli na stavbě staruce metra tělo mladého pochůzkáře, který půl roku předtím zmizel. V té době jsme zrovna měli na krku případ hromadného vraha policistů. A já dostal rozkaz, že tomu mám osobně velet. Jenže když jsem tam dorazil, zřítil se na mě nosník. Ležel jsem tam pohřbenej dobré čtyři hodiny.”

“To opravdu někdo vraždil policisty?”

“Tři zabil a jednoho zranil. Nakonec se uk ázalo, že vrah je taky polda. Nějaký Dan Shepherd. Seržant, co šlapal chodník.” Doktor Berger pohlédl na růžovou jizvu na pacientově krku. Poznávací znamení všech kvadruplegiků jizva po trubičce umělých plic, která zůstává v hrdle ještě několik měsíců po nehodě. Někteří pacienti se bez této pomoci neobejdou celé roky, jiní

nadosmrti. Ovšem Rhyme se díky své koňské nátuře i úžasnému nasazení lékařů plicního ventilátoru včas zbavil. Dýchal vlastními plícemi a vsadil by se o cokoliv, že by s nimi dokázal vydržet pod vodou celých pět minut.

“Takže cervikální trauma.”

“Cé čtyřka.”

“Ach tak.”

,Cé čtyřka’ je u poranění míchy jakousi hranicí. Zranění nad čtvrtým krčním obratlem mohlo Rhyma zabít. Zranění pod ním by mu naopak umožnilo hýbat alespoň rukama. Ovšem poranění nechvalně

proslulé ,čtyřky’ učinilo z Rhyma totálního invalidu. Nemohl hýbat rukama ani nohama. Jeho břišní a mezižeberní svalstvo jako by neexistovalo, takže musel dýchat především pomocí bráruce. Hýbat mohl pouze hlavou, krkem a mírně rameny. Jediné štěstí, že onen řítící se dubový trám ušetřil jeden drobný svazek motorických nervů, který Rhymovi umožňoval hýbat levým prsteníčkem. Rhyme nechtěl doktora nudit srdceryvnými historkami o následujícím roce po nehodě. O měsíci, kdy mu prováděli trakci lebky: o tom, jak mu do děr vyvrtaných do lebky nasadili kleště a tahem mu narovnávali páteř. A pak dvanáct týdnů se “svatozáří” zvláštním kruhem na hlavě, který měl fixovat jeho krk. Rok na dýchacím přístroji a pak na stimulátoru hraničních nervů. Katetry. Chirurgické zákroky. Paralytická neprůchodnost střev, vředy, nízký tlak a bradykardie, proleženiny přecházející v dekubity, kontrakce svalové tkně, které hrozily omezit hybnost Rhymova prsteníčku, a hlavně mučivé bolesti, které se nedaly vydržet.

Poslední věc však Rhyme Bergerovi nezamlčel.

“Autonomní dysreflexe.”

V poslední době ho tenhle problém sužoval stále více. Bušení srdce, kolísavý krevní tlak, nesnesitelné bolesti hlavy. Takovéto potíže mohly vyplývat z

naprosto banálních příčin, jako je obyčejná zácpa. Jedinou ochranou bylo vyhýbat se stresu a fyzickému vypětí.

Doktora Petera Taylora, specialistu na interní medicínu, frekvence Rhymových záchvatů znepokojovala. Poslední záchvat před měsícem byl tak těžký, že Taylor dokonce Thoma poučil, co v takovém případě učinit, aby nemusel čekat na lékaře, a trval na tom, aby si Thom uložil jeho telefonní číslo do jednotlačítkové paměti. Taylor ho také varoval, že další vážný záchvat může vést až k infarktu nebo mrtvici.

Berger Rhyma pozorně vyslechl a pak řekl: “Než jsem začal dělat tuhle práci, specializoval jsem se na geriatrickou ortopedii. Většinou endoprotézy. V neurologii se moc nevyznám. Jaké jsou vaše vyhlídky na zlepšení stavu?”

“Nulové. Můj stav je trvalý,” vyhrkl Rhyme snad až příliš rychle a dodal: “Chápete, co se mi teď asi honí hlavou, doktore, že jo?”

“Snad ano, ale chci to slyšet od vás.”

Rhyme zavrtěl hlavou, aby z čela odhodil pramen vlasů, a řekl: “Každý má právo na sebevraždu.”

“Obávám se, že s tím musím nesouhlasit,” ozval se Berger. “Ve většině zemí má člověk možnost to udělat, ale nikoliv právo. V tom je zásadní rozdíl.”

Rhyme spolkl hořký úsměšek. “Nejsem žádný filozof, ale rád bych podotkl, že já nemám ani tu možnost. A proto potřebuji vás.” Lincoln Rhyme žádal o eutanazii už čtyři doktory. Všichni ho odmítli. Rozhodl se tedy nejíst, jenže hladovění pro něj bylo mučením. žaludek se vzpíral a bolest hlavy ho ničila. Nemohl ani spát. A tak to vzdal a během jednoho velice zmateného rozhovoru o to požádal Thoma. Mladíkovi však vytryskly slzy tehdy jedinkrát dal najevo tolik emocí a oznámil Rhymovi, že by to učinil rád, ale že to nedokáže. Byl by schopen sedět, přihlížet, jak Rhyme umírá, a dokonce mu i odmítnout pomoc, ale podílet se aktivně na jeho smrti prostě nedokáže.

A pak se stal zázrak. Pokud se to tak dá nazvat. Vyšla mu kniha Místa pro zločin a v jeho bytě se najednou objevilo plno reportérů, aby s ním udělali rozhovor. V jednom článku v New York Times dokonce Rhyma citovali: “Ne, už neplánuji další knihy. Zůstal mi jediný velký projekt: chci se zabít. Bude to docela náročný úkol. A tak už půl roku hledám někoho, kdo by mi s ním pomohl.”

Tyhle řádky upoutaly pozornost poradenského oddělení newyorské

policie a několika bývalých známých, především Blaine (která mu sdělila, že je hlupák, když uvažuje o takových věcech; že by měl přestat myslet sám na sebe; vůbec se nezměnila a že když už za ním přišla, chce mu oznámit, že se bude znovu vdávat).

Výzvu zachytil i William Berger, jenž naprosto nečekané zavolal uprostřed noci ze Seattlu. Po několika společenských frázích vysvětlil, proč volá.

“Slyšel jste někdy o společnosti Léthé?”

Ano, Rhyme samozřejmě o skupině příznivců eutanazie slyšel a dokonce se ji už dlouhé měsíce snažil vystopovat. Její členové

byli mnohem agresivnější než stoupenci jiných podobných spolků.

“Naše dobrovolníky hledá policie za účast na desítkách sebevražd po celé zemi,” vysvětloval Berger. “Musíme se držet při zemi.” Doktor Berger Rhymovi oznámil, že jeho požadavek respektuje, ale nehodlá reagovat unáhleně, a tak spolu během posledních sedmi či osmi měsíců několikrát hovořili po telefonu. Dnes se poprvé sešli osobné.

“Nemůžete to nějakým způsobem ukončit sám?” Ukončit…

“Ledaže bych to udělal jako Gene Harrod. Ale ani to není stoprocentně jisté.”

Gene Harrod byl mladý kvadruplegik z Bostonu, který se rozhodl, že se zabije. Nenašel žádného pomocníka, ale podařilo se mu spáchat sebevraždu jediným pro něj možným způsobem. I přes omezenou možnost pohybu se mu podařilo založit v bytě požár. Když se plameny pořádně rozhořely, vjel do nich na invalidním vozíku. Zemřel na popáleniny třetího stupně.

Zastánci eutanazie označili tento incident jako příklad tragédie, kterou mohou způsobit zákony zakazující právo na smrt z cizích rukou.

Berger byl s případem seznámen, a tak jen souhlasně přikývl.

“Ne, takhle by nikdo umírat neměl.” Zkoumal Rhymovo tělo, kabely kolem něj a ovládací panel. “Co všechno jste schopen mechanicky ovládat?”

Rhyme mu vysvětlil princip ovládání různých funkcí pomocí

prsteníčku, foukání do trubičky i pohybu brady, stejně jako počítačové diktovací zařízení, které zapisovalo na obrazovku jím vyřčená slova.

“Ale všechno vám nejdřív musí někdo připravit, že?” zeptal se Berger. “Kdybyste se například rozhodl zastřelit, musí vám někdo koupit zbraň, připevnit ji, natáhnout a napojit spoušť k ovladači, je to tak?”

“Ano,”

Takový člověk by byl ovšem obviněn z napomáhání k vraždě.

“A co vaše vybavení?” vyzvídal Rhyme. “Je účinné?”

“Vybavení?”

“No, vaše metoda. Způsob, jakým, ehm, to provádíte.”

“Ten je velmi účinný. žádný pacient si ještě nestěžoval.” Rhyme zamrkal, Berger se rozesmál a Rhyme se k němu po chvíli přidal. Pokud by se už člověk nemohl zasmát smrti, tak čemu jinému?

“Podívejte se.”

“Vy to máte s sebou?”

V Rhymově srdci rozkvetla naděje. Doktor obřadné otevřel kufřík a vytáhl láhev brandy. A pak malou lahvičku s tabletkami. A igelitový sáček a gumové škrtidlo.

“Co je to za prášky?”

“Seconal. Dnes už ho nikdo nepředepisuje. Kdysi byla sebevražda mnohem jednodušší. Tyhle mršky fungovaly perfektně. Moderní sedativa už dneska nikoho nezabijí. Všechny ty halciony, libria, dalmany, xanaxy… Budete sice spát hodně dlouho, ale nakonec se stejně probudíte.”

“A na co je ten igelitový sáček?”

“Jo, ten sáček,” řekl Berger a zvedl ho. “Tohle je takový symbol společnosti Léthé. Tedy samozřejmě neoficiální, jinak žádný emblém nemáme… Prostě pokud tabletky ani brandy nezaberou, přijde na řadu sáček. Navlékneme vám ho přes hlavu a stáhneme ho škrtidlem kolem krku. Přidáváme do něj trochu ledu, protože po pár minutách je uvnitř hrozné horko.”

Rhyme nemohl spustit oči z téhle trojice smrtících nástrojů. Obyčejný igelitový pytlík, snad jen trochu hrubší. Laciná brandy a prášky, na které nebyl třeba ani předpis.

“Hezký dům,” řekl Berger a rozhlédl se kolem. “Západní část Central parku… žijete z invalidního důchodu?”

“Částečně. Občas dělám poradce pro městskou policii a někdy i pro FBI. Firma, co stavěla to metro, to se mnou po úrazu urovnala mimosoudně za tři miliony dolarů. Přísahali, že nenesou žádnou vinu, ale existuje nepsané pravidlo: bez ohledu, na čí straně je pravda, veškeré soudní spory se stavebními společnostmi vyhrává automaticky kvadruplegik. A zvlášť, když se před soudem pokadí.”

“A pak jste napsal tu knihu, že?”

“Jo, za tu mi taky něco dali. Ale nic moc, nebyl to žádný trhák spíš mrhák.”

“Kolik jste v ní popsal případů čtyřicet, padesát?”

“Jedenapadesát.”

Rhyme znovu v duchu navštívil všechna místa starých kriminálních případů v New Yorku, na které si dokázal vzpomenout. Některé případy byly vyřešeny, jiné ne. V knize psal o případu starého pivovaru, kde bylo během jediné noci v roce 1839 nezávisle na sobě spácháno celkem třináct vražd. O Charlesi Aubridgi Deaconovi, který během nepokojů při odvodu branců do občanské války třináctého července 1863 zavraždil svou matku, aby poté tvrdil, že ji zabili její bývalí černošští sluhové, a přilil tak olej do ohně nenávisti vůči černochům. O milostném trojúhelníku a vraždě architekta Stanforda Whita na střeše Madison Square Garden a o zmizení soudce Cratera. O šíleném Georgi Meteskym, který v padesátých letech bombardoval, co se dalo, a o Murphu Surfovi, který ukradl slavný diamant Star of India.

“Budovy z devatenáctého století, podzemní stoky, školy pro děti sloužících,” předříkával Berger a listoval knihou, “lázně pro homosexuály, bordely v čínské čtvrti, ruské pravoslavné chrámy… Kde jste se toho tolik o městě dozvěděl?”

Rhyme pokrčil rameny. Ještě jako šéf Centrální vyšetřovací divize se dopodrobna seznámil jak s městem, tak s různými vyšetřovacími metodami.

“Policajti přece nežijí ve vzduchoprázdnu,” prohlásil. “Čím víc znáte své okolí, tím lépe můžete aplikovat…”

Uvědomil si, že se mu do hlasu vloudilo nadšení, a okamžitě se zarazil. Měl vztek, že naletěl doktorovi na tak lacinou fintu.

“Za pokus to stálo, doktore Bergere, co?” sykl.

“Ale no tak. A říkejte mi Bili, prosím.”

Rhyme se však nenechal odradit. “Už tuším, jaké žvásty se na mě chystáte vybalit. ,Vezměte si velký kus papíru a sepište všechny důvody, pro které chcete spáchat sebevraždu. Pak si vezměte druhý kus papíru a napište, proč se zabít nechcete.’ Měla by se v tom objevit slova jako užitečný, prospěšný, plnohodnotný, zajímavý velká slova, deset dolarů za kus. Ale já vám na taková slova seru. Navíc ani neudržím pitomý pero, abych si spasil duši.”

“Lincolne,” pokračoval Berger vlídně, “musím se ujistit, zda jste pro náš program správný kandidát.”

“Kandidát? Program? Ach, jak vznešená slůvka,” pronesl hořce Rhyme. “Doktore, já už jsem rozhodnutý. Rád bych to udělal už

dneska. Vlastně hned teď.”

“Proč dneska?”

Rhyme přesunul pohled na lahvičku a sáček.

“A proč ne?” zašeptal. “Kolikátého je? Třiadvacátého srpna? Nevím, proč by to nemohlo být zrovna tohle datum.”

Berger si prstem poklepal na úzké rty. “Já si s vámi prosté musím pořádně promluvit, Lincolne. A pokud se přesvědčím, že to opravdu chcete dotáhnout do konce…”

“Chci,” vydechl Rhyme a opět si uvědomil jako už mnohokrát že pouhá slova působí nepřesvědčivé, pokud je nedoprovázejí gesta. Zoufale si přál položit ruku Bergerovi na rameno nebo alespoň prosebně zvednout dlaně.

Doktor vytáhl krabičku cigaret a bez Rhymova svolení si zapálil. Z

druhé kapsy vylovil skládací kovový popelník, otevřel ho a pohodlně si překřížil vyzáblé nohy. Vypadal jako nafintěný spratek na snobském dýchánku.

“Chápete, v čem je problém, Lincolne, že?” Lincoln to samozřejmě chápal. Proto taky jeho život neukončili jeho lékaři a místo nich musel přijít Berger. Uspíšit nevyhnutelnou smrt nevyléčitelně nemocného pacienta bylo ještě přijatelné a podle průzkumů to někdy udělala téměř třetina ošetřujících lékařů. Státní zástupci nad tím přivírali oči, pokud se lékaři eutanazií přímo nechlubili, jako třeba doktor Kevorkian. Ale kvadruplegici, paraplegici, zkrátka tělesně postižení to bylo něco jiného. Lincolnu Rhymovi bylo čtyřicet let. Naučil se žít bez dýchacího přístroje, a pokud ho v budoucnu nepřepadne nějaká zákeřná choroba, neexistoval z lékařského hlediska důvod, proč by se nemohl dožít osmdesátky.

“Řeknu vám to otevřeně, Lincolne,” dodal lékař. “Musím se ujistit, že se nejedná o léčku.”

“O léčku?”

“Ze strany státního zastupitelství. Jednou už mě chytli.” Rhyme se zachechtal. “Zdejší prokurátor má práce nad hlavu. Určité nebude mít čas instalovat u nějakého mrzáka odposlech jen proto, aby dopadl zastánce eutanazie.”

Bezmyšlenkovitě pohlédl na zprávu z místa nálezu mrtvoly.

… tři metry jihozápadně od oběti nalezena malá hromádka bílého písku: kulička vlákna, šest centimetrů v průměru, špinavě bílá. Původ vlákna se nedal určit, a proto byl vzorek podroben zkoumání

pod rentgenem. Zjištěno složení A2B5(Si, A8O22(OH)2. Zdroj nebyl identifikován a vlákno nelze blíže definovat. Vzorek odeslán na FBI k další analýze.

“Musím být zkrátka opatrný,” pokračoval Berger. “Je to teď mé

jediné povolání. Ortopedii jsem nadobro opustil. Vlastně je to víc než práce. Rozhodl jsem se obětovat život pro ty, kteří chtějí

obětovat svůj.”

Nedaleko vláken, ve vzdálenosti necelých deseti centimetrů, byly nalezeny dva útržky papíru. První byl z běžných novin a obsahoval slova “patnáct hodin” použitý typ písma Roman, konzistence barvy obvyklá při vydávání novin. Druhý útržek pochází z knihy, jde o roh stránky s číslem “823”. Použitý typ písma Garamond, papír křídový. Ultrafialové paprsky ani následná ninhydrinová analýza neodhalily žádné otisky… Bližší defiruce nemožná.

Několik věcí Rhyma rozčilovalo. Třeba ta vlákna. Proč se toho Perem nechytil? Vždyť to bilo do očí. A proč vlastně ty útržky a vlákno ležely pohromadě? Něco tu nehrálo.

“Lincolne?”

“Omlouvám se.”

“Říkal jsem…, že netrpíte neúnosnými bolestmi. Ani nejste bezdomovec. Máte peníze a nadání. Vaše rady pomáhají mnoha lidem. Kdybyste jen trochu chtěl, můžete opravdu vést plnohodnotný život. A docela dlouhý.”

“Dlouhý. To je právě ten problém. Dlouhý život,” Rhyma už unavilo chovat se slušně. “Ale já žádný dlouhý život nechci,” odsekl.

“Prostě nechci.”

Berger začal velice pomalu: “Pokud je zde sebemenší pravděpodobnost, že byste své rozhodnutí nemusel myslet vážně, pak já jsem ten, který s tím bude muset žít. A ne vy.”

“Copak si u něčeho takového můžete být někdy naprosto jistý?” Oči mu opět sklouzly k policejní zprávě.

Na útržcích ležel šestihranný železný šroub s písmeny “CE”, pět centimetrů dlouhý, s pravotočivým závitem. Průměr 2,4 centimetry.

“Několik příštích dnů budu dost zaneprázdněný,” řekl Berger a podíval se na hodinky. Samozřejmě to byly rolexky. Smrt holt byla v ždycky lukrativní byznys. “Ještě hodinku vydržte. Trochu si promluvíme, pak si dáte den pauzu a pozítří zase přijdu.” Rhymovi cosi vrtalo hlavou. Něco ho svrbělo svědění bylo prokletím všech ochrnutých i když v tomto případě byly příčinou neodbytné

myšlenky. Pocit, který Rhyma pronásledoval po celý život.

“Něco bych od vás potřeboval, doktore. Mohl byste prolistovat tuhletu zpr ávu? Měl by tam někde být obrázek šroubu.” Berger zaváhal. “Obrázek šroubu?”

“Fotka z polaroidu. Asi bude p řilepená někde vzadu. V obraceči by to dlouho trvalo.”

Berger vytáhl zprávu z obraceče a začal otáčet stránky.

“Tady. Ukažte.”

Rhyme si prohlížel fotku a pocítil naléhavou potřebu. Ach, Bože, ne tady a ne teď. Prosím, ne.

“Promiňte ještě, mohl byste mi zase nalistovat původní stránku?” Berger mu vyhověl.

Rhyme neříkal nic a pozorně četl.

Ty útržky…

Patnáct hodin… strana 823.

Srdce se mu rozbušilo a pot se z něj jen lil. V uších se mu opět ozvalo šílené bzučení.

Už viděl ty titulky v novinách: MUž ZEMŘEL BĚHEM ROZHOVORU S

DOKTOREM SMRTI…

Berger zamrkal. “Lincolne? Jste v pořádku?” Jeho oči pozorné Rhyma sledovaly.

Rhyme co nejklidněji odpověděl: “Moc mě to mrzí, doktore, ale budu teď muset něco zařídit.”

Berger pomalu a nejistě přikývl. “že byste si to přece jen rozmyslel?”

Rhyme se nenuceně usmál. “Ne. Chtěl jsem vás jen požádat, abyste přišel až za pár hodin.”

Teď je nutné dávat si dobrý pozor na slova. Pokud Berger vycítí jen stopu zaujetí, sebere si svoje lahvičky i sáček a jednou provždy zmizí.

Doktor si otevřel diář. “Dneska už mi to nevyjde. A zítra… ne, bohužel můžu nejdřív pozítří. V pondělí.”

Rhyme zaváhal. Bože… Jeho tužby, o kterých poslední rok dennodenně snil, se teď přiblížily na dosah ruky. Ano, nebo ne?

Rozhodni se.

“Tak dobře. V pondělí,” uslyšel nakonec sám sebe a nasadil zoufalý úsměv.

“Co se vlastně děje?”

“Můj bývalý partner mě požádal o radu. A já mu nevěnoval dostatečnou pozornost. Musím mu zavolat.”

Ne, tohle nebyl záchvat dysreflexe.

Lincoln Rhyme pocítil cosi, co nezažil snad několik let. Najednou měl zatraceně naspěch.

“Mohl bych vás požádat, abyste sem poslal Thoma? Myslím, že je dole v kuchyni.”

,Jistě, s radostí.”

Rhyme zahlédl v lékařových očích cosi zvláštního. Co to jen bylo?

Obezřetnost? Snad. Skoro to vypadalo jako zklamání. Teď ovšem nebyl čas o tom přemýšlet. Jakmile odezněly doktorovy kroky, ozval se sytý Rhymův baryton: “Thome? Thome!”

“Co se děje?”

“Zavolej Lonovi. Ať sem přijede. Okamžitě!” Rhyme pohlédl na hodiny. Bylo dvanáct pryč. Zbývají jim necelé tři hodiny.

4

“Místo činu je falešné,” řekl Rhyme na uvítanou. Lon Sellitto odhodil sako a odhalil příšerně pomačkanou košili. Nato se lokty opřel o stůl plný papírů a knih.

Jerry Banks se objevil rovn ěž a právě svýma světlemodrýma očima sledoval ležícího Rhyma. Ovládací panel už ho nezajímal. Sellitto se zamračil. “Ale co se nám tím snaží pachatel nabulíkovat?”

U různých zločinů, ale především u vražd si pachatelé často pohrávali s důkazy, aby svedli detektivy ze stopy. Někteří to dělali chytře, ale většina jich byla naivní. Jako když třeba manžel ubil svou ženu k smrti a potom to narafičil tak, aby to vypadalo jako loupežné přepadení, ale přitom ukradl pouze její cennosti a klidné zapomněl na svůj zlatý náramek a diamantový prsten na stolku.

“To je právě to zajímavé,” řekl Rhyme. “Nejde ani tak o to, co se stalo, Lone. Jde o to, co se teprve stane.”

“Proč si to myslíš?” zabručel pochybovačně Sellitto.

“Napověděly mi to ty útržky papíru. Mají znamenat ,dneska ve tři odpoledne’.”

“Dneska?”

“No tak se podívej!” Rhyme netrpělivě pohodil hlavou ke zprávě.

“Na jednom útržku je sice napsáno tři odpoledne,” poznamenal Banks, “ale na tom druhém je pouze číslo stránky. Proč si myslíte, že to znamená dnešek?”

“To není číslo stránky,” řekl Rhyme a zvedl obočí. Pořád to nechápali. “Uvažujte logicky! Pachatel tam tyhle útržky nechal jen proto, že nám chtěl něco sdělit. Ale protože nám nijak nenaznačil, o jakou knihu jde, nemůže to být číslo stránky.” Nastalo ticho.

“Je to datum!” vybuchl Rhyme rozhořčeně. “Osm dvacet tři. Srpen, třiadvacátého. Dnes ve tři odpoledne se něco stane. A ta kulička vláken? To je azbest.”

“Azbest?” podivil se Sellitto.

“Ten vzorec uvedený ve zprávě je vzorec amfibolu. Oxid křemičitý. A to je azbest. Vůbec nechápu, proč to Peretti posílal na FBI. Takže na kolejích máme azbest, který tam nemá co dělat. A zároveň

se tam najde šroub s rezavou hlavou, ale nedotčeným závitem. Což

znamená, že byl někde dlouho zašroubovaný a někdo ho vyšrouboval teprve docela nedávno.”

“Možná ho pachatel vykopal při vyhrabávání jámy,” namítl Banks.

“Ne. V oblasti Midtownu je podloží těsně pod povrchem, stejné jako spodní voda. Od Třicáté čtvrté až po Harlem je půda tak vlhká, že by tam takový šroub zrezivěl během pár dní. A kdyby ten šroub ležel v zemi, byl by navíc rezavý celý. Ne ne, ten chlap ho odněkud vyšrouboval, odnesl ho na místo činu a nechal ho tam. A pak ta hromádka písku… Co, prosím vás, dělá hromádka bílého písku na kolejovém loži uprostřed Manhattanu, kde se vyskytují pouze jíly, jílovce, prachovce a žula?”

Banks chtěl opět něco dodat, ale Rhyme ho předešel. “A co tohle všechno dělá na jediném

místě? Ten náš pachatel nám chce něco sdělit, to se vsadte! Co ty dveře do tunelu, Banksi?”

“Měl jste pravdu,” přitakal mladý detektiv. “Našli je necelých třicet metrů severně od hrobu. Vylomené zevnitř. A s těmi otisky jste měl taky pravdu. Do puntíku.”

Azbest, rezavý šroub, útržek z novin…

“Místo činu je stále pod kontrolou?” zeptal se Rhyme.

“Hlídky už byly odvolány.”

Lincoln Rhyme, invalida s pl ícemi závodního plavce, si se syčením zhluboka povzdechl. “Kdo udělal tuhle botu?”

“Nevím,” zašeptal Sellitto. “Zřejmě velitel hlídky.” Takže Peretti, domyslel si Rhyme. “V tom případě si musíte poradit s tím, co máte.”

Veškeré stopy vedoucí k odhalení únosce a jeho motivů byly buďto ve zprávě, anebo jednou provždy v čudu, protože je mezitím zadupali do země policisté, čumilové a železničáři. Obvyklá

detektivní práce průzkum okolí místa činu, výslechy svědků, rozbor stop byla nádeničina, která se prováděla beze spěchu. Ovšem samotné místo činu se muselo ohledat “rychle jako blesk”, jak Rhyme často svým lidem vtloukal do hlavy. A taky hezkých pár lidí vyhodil, protože na jeho vkus nekmitali dost rychle.

“Peretti na to dohlížel osobně?” zeptal se.

“Peretti a kompletní tým.”

“Kompletní tým?” zeptal se Rhyme s úšklebkem. “Co to znamená kompletní tým?”

Sellitto pohlédl na Bankse a ten řekl: “Čtyři technici od fotografů a čtyři přes otisky. Osm prohledavačů. Plus doktor.”

“To se tam poflakovalo osm lidí?”

Účinnost prohledávání místa činu se řídí Gaussovou křivkou. U

vraždy je nejúčinnější nasadit dva policisty. Jeden člověk může něco přehlédnout; tři a více lidí si zase překážejí a přehlédnou toho ještě víc. Lincoln Rhyme však vždycky pátral sám. Ostatní

nechal pouze sejmout otisky prstů, udělat fotografie a natočit videozáznam.

Peretti. Synek bohatého politika, kterého Rhyme před šesti sedmi lety osobně přijímal do policie. Ukázalo se, že mladík má kriminalistické nadání. Pátračka se odjakživa považuje za protekční flek a o místo v ní se vždy ucházela celá řada mladíků. Rhymovi činilo jakousi zvrácenou radost snižovat počet uchazečů

tím, že jim ukazoval “rodinné album” soubor nejhrůznějších fotografií z místa činu. Někteří kandidáti zbledli, jiní se nervózně zahihňali. A někteří Rhymovi album vrátili se zdviženým obočím, jako by se ptali: No a co? A právě takové si Rhyme vybíral. Peretti patřil mezi ně.

“Takže chceš na tom dělat s námi, Lincolne?” zeptal se Sellitto a Rhyme si všiml, že se na něj pozorně dívá.

“S vámi?” rozchechtal se Rhyme kašlavě. “To nejde, Lone. Ne. Já jsem tu jenom vychrlil pár myšlenek. A vy si s nimi dělejte, co chcete. Thome, sežeň mi Bergera.”

Rhyme začal litovat, že oddálil svou schůzku s doktorem smrti ale třeba ještě není pozdě. Nemohl snést pomyšlení, že na svůj odchod bude muset čekat ještě den nebo dokonce dva. A v pondělí… V

pondělí zemřít nechtěl. Připadalo mu to řádní.

“Zapomněl jsi říct, ,prosím’,” ozval se Thom.

“Thome!”

“No jo,” řekl mladý ošetřovatel a rezignovaně zvedl ruce. Rhyme pohlédl na místo na stolku, kde ještě před chvílí hověla láhev brandy, tabletky a igelitový sáček. Ty předměty byly tak neuvěřitelně blízko a přitom tak zoufale mimo Rhymův dosah jako všechno na tomhle posraném světě.

Sellitto mezitím vyťukal na telefonu číslo, a když se volaný

ozval, naklonil hlavu na stranu a představil se. Hodiny na zdi právě ukazovaly půl jedné.

“Ano, pane.” Sellittův hlas se změnil v uctivý šepot. Zřejmě mluví

se starostou, domýšlel si Rhyme. “Volám ohledně toho únosu na Kennedyho letišti. Právě jsem mluvil s Lincolnem Rhymem… Ano pane, má několik zajímavých podnětů.”

Detektiv otočil hlavu k oknu, nepřítomné pohlédl na sokoly a snažil se vysvětlit nevysvětlitelné muži, který řídil nejzáhadnější město na světě. Nakonec zavěsil a otočil se.

“Starosta i náčelník si přejí, abys na tom dělal s náma, Linku. Výslovně si tě vyžádali. Dokonce i sám Wilson.” Rhyme se zasmál. “Lone, rozhlédni se kolem sebe. Podívej se na mě!

Vážně máš pocit, že bych já mohl vyšetřovat nějaký případ?”

“Normální případ ne, jenže tenhle normální není.”

“Je mi líto, ale nemám čas. Čeká mě doktor. A nová léčebná kůra. Thome, už jsi mu volal?”

“Ještě ne. Za minutku.”

“Okamžitě! Udělej to hned!”

Thom pohlédl na Sellitta a vyšel ze dveří. Rhymovi však bylo jasné, že ho neposlechne. Nasrat na to všecko!

Banks si přejel jizvu po holení a vyhrkl: “Tak nám aspoň dejte pár tipů. Prosím. Říkal jste, že ten pachatel…”

Sellitto ho gestem umlčel a nespouštěl z Rhyma oči. Ty jeden mizero, pomyslel si Rhyme. Starý otřepaný trik. Ticho. Které

člověk nenávidí a snaží se ho přerušit. Kolik svědků a podezřelých se už sesypalo pod tíhou dusného a nesnesitelného ticha. Rhyme se Sellittem tvořili vážně dobrý tým. Rhyme se vyznal v důkazech a Sellitto v lidech.

Dva mušketýři. Místo třetího měli exaktní védu.

Sellitto sklouzl pohledem ke Zprávě z místa činu. “Lincolne. Co se má podle tebe stát dneska ve tři?”

“Nemám ponětí.”

“Fakt ne?”

Průhledná finta, Lone. Tohle ti oplatím.

Nakonec se však Rhyme rozhovořil.

“Chystá se zabít tu ženu z taxíku. Nějakým brutálním způsobem, za to ti ručím. Tak brutálním, že pohřbení zaživa je proti tomu legrace.”

“Bože,” zašeptal Thom od dveří.

Proč už nevypadnou? pomyslel si Rhyme. Třeba by pomohlo, kdyby jim začal vyprávět o nesnesitelných bolestech šíje a ramenou nebo kdyby jim vysvětlil, kolik sil ho stojí prožít jeden jediný den. Třeba by pochopili, jak příšerný pocit je být odkázán na ostatní. Mohl by jim vyprávět o komárovi, který v noci vletěl do pokoje a začal mu létat kolem hlavy; Rhymovi trvalo skoro hodinu, než ho drobnými posunky konečně nasměroval na ucho, což bylo jediné

místo, kde ho mohl nechat sednout a bodnout, protože ucho si naštěstí dokázal podrbat o polštář.

Sellitto tázavé zvedl obočí.

“Včnuju vám dnešek,” vydechl Rhyme. “Jenom jeden den. Te čka.”

“Díky, Linku. Máš to u nás.” Sellitto si přitáhl židli k posteli a kývl na Bankse. “Tak. A teď nám to vyklop. Na co si ten sráč

hraje?”

“Nespěchej tak. Sám to nezvládnu, potřebuju tým.”

“Jasně. Koho teda chceš?”

“Nejlepšího technika z laboratoře. Ať se tu objeví se základním vybavením. Nějaké kluky z taktického plánování. A taky pár lidí z nouzovky. A pak telefony,” rozkazoval Rhyme.

Do oka mu padla láhev skotské na skříni. Připomněla mu brandy, kterou mu ráno přinesl doktor Berger. Předsevzal si, že svůj život rozhodně neukončí pomocí takového laciného patoků. O jeho odchod se postará buďto šestnáct let stará whisky Lagavulin, nebo lahodný

Macallan, který zraje celá desetiletí. Anebo obojí proč ne?

Banks vytáhl svůj mobilní telefon. “Jaké chcete telefony? že bych…”

“Pevné linky,”

“Tady?”

“Jasně že ne,” odsekl Rhyme.

“Chce mít k dispozici telefonisty, kteří by volali z centrály,” vysvětloval Sellitto mladšímu kolegovi.

“Aha.”

“Zavolej na centrálu, ať nám přidělí tři nebo čtyři dispečery,” nařídil mu Sellitto.

“Lone,” zeptal se Rhyme, “kdo na tom dělal nádeničinu?” Banks potlačil smích. “Laurel a Hardy.”

Rhyme ho zpražil pohledem.

“Detektivové Bedding a Saul, pane,” dodal mladík rychle. Sellitto se také ušklíbl. “Laurel a Hardy. Tak jim říká každý. Ty je vlastně neznáš, Linku. Jsou z oddělení vražd.”

“Jsou jim docela podobní,” vysvětloval Banks. “A jejich způsob podávání zpráv je trochu legrační.”

“Nechci žádné komedianty.”

“Neboj, jsou dobří,” uklidňoval Rhyma Sellitto. “Jsou to naši nejlepší vyšetřovatelé. Pamatuješ na ten únos osmileté holčičky loni v Queensu? Vyšetřování prováděli Bedding a Saul. Vyslechli snad celou čtvrť sepsali dva tisíce dvě stě svědeckých výpovědí. Jen díky nim ji našli. Když se zjistilo, že dnešní obětí byl ten unesený chlápek z letiště, nasadil je na to sám náčelník.”

“A kde jsou teď?”

“Vyslýchají svědky v okolí kolejiště. A taky čmuchají okolo toho taxíku a jeho řidiče.”

“Volals tomu Bergerovi?” zaječel Rhyme na Thoma. “Samozřejmě ne!

Říká ti něco slovo ,nekázeň’? Tak pojď aspoň sem a buď mi trochu k užitku. Přisuň mi sem tu zprávu a otáčej mi stránky.” Kývnul hlavou k obraceči. “Tenhle krám je na houby.”

“že ses dneska vyspal dorůžova,” opáčil Thom.

“Drž tu zprávu výš. Leskne se mi.”

Rhyme četl asi minutu a pak vzhlédl.

Sellitto právě telefonoval, ale Rhyme ho přerušil. “Dneska ve tři se stane zločin a my musíme nějak zjistit, kde. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže.”

“Dobře,” souhlasil Sellitto. “Zavolám Perettimu a nanesu mu to. Určitě bude napěněný, že jsme ho obešli.”

“Perettiho nechci!” zavrčel Rhyme.

“Vždyť je to náš zlatej chlapec.”

“Já ho nechci,” zamumlal Rhyme. “Chci n ěkoho jiného.” Sellitto a Banks si vym ěnili pohledy. Starší detektiv se usmál a uhladil si zmačkanou košili.

“Můžeš si přát, koho chceš, Linku. Dneska jsi tu králem.” Zírala do temného oka.

T. J. Colfaxová, černovlasá absolventka Newyorské univerzity, která kdysi uprchlá z kopců východního Tennessee, aby se z ní v New Yorku stal pohotový obchodník s valutami, právě vyplula z hlubokého snu. Vlasy se jí lepily na tváře a pot jí stékal až na krk.

Dívala se do metr vzdáleného černého oka vývodu rezavé trubky, z něhož někdo odmontoval kryt.

Nosem nasála hnilobný pach přes ústa měla pořád lepicí pásku. Chutnala hořce.

A co John? uvažovala. Kam se poděl? Nechtěla ani pomyslet na ostrou ránu, kterou zaslechla minulou noc ve sklepě. Vyrůstala ve východním Tennessee a zvuk výstřelu znala až příliš dobře. Prosím, ať je v pořádku, modlila se za svého asistenta. Zůstaň klidná, nařizovala si. Jestli zase začneš brečet, určitě víš, co se stane. Po tom výstřelu ve sklepě se úplně zhroutila, v paruce vzlykala a málem se při tom udusila.

To je ono. Jen klid.

Dívej se do černého oka trubky. Představuj si, že na tebe mrká. že je to oko tvého anděla strážného.

Seděla na podlaze, obklopená stovkami trubek a všelijakých kabelů. V místnosti bylo horko, větší než kdysi před deseti lety na zadním sedadle auta jejího prvního kluka. Ze starých trámů nad hlavou visely krápníky, ze kterých kapala voda, a celý prostor matně osvětlovalo pouze půl tuctu nažloutlých žárovek. Přímo nad hlavou zahlédla kus červeného nápisu. Ačkoliv ho nemohla přečíst, na konci rozeznala tlustý vykřičník.

Znovu sebou škubla, ale pouta držela a bolestivě jí rozdírala zápěstí. Z hrdla se jí vydralo zoufalé, téměř zvířecí zakvílení. Silná lepicí páska však zvuk dokonale utlumila; nikdo ji nemohl slyšet.

Černé oko na ni neustále zíralo. Zachráníš mě, že? prosila ho v duchu.

Náhle se v dálce ozvalo kovové prásknutí, jako by kdosi zabouchl obrovská vrata. Zvuk se nesl z díry v trubce. Z toho přátelského oka.

Tammie sebou zacloumala a pokusila se vstát. Nepohnula se však víc než jen o pár centimetrů.

Teprve nyní zahlédla nápis celý.

Ach ne! Proboha živého…

Po tváři jí opět začaly stékat slzy.

Viděla před sebou matku ve svém modrém domácím úboru a s vlasy staženými dozadu, jak ji hladí a šeptá: “Všechno bude v pořádku, miláčku. Nestrachuj se.”

Tentokrát však matčiným slovům nevěřila.

Věřila varovnému nápisu: Extrémní nebezpečí! Přehřátá pára pod vysokým tlakem. Neodstraňujte kryt. V případě havárie volejte firmu Consolidated Edison. Extrémní nebezpečí!

Černé oko na ni zíralo a mířilo jí přesně na hruď. V hloubi trubky se ozvalo další klepnutí kovu o kov. Kdosi tam tloukl kladivem. Tammie Jean Colfaxová začala usedavě plakat, aby po chvíli zaslechla další klepnutí. A pak jakési vzdálené zahučení. A pak se jí přes slzy zdálo, že na ni černé oko spiklenecky mrklo.

5

“Situace vypadá následovně,” začal Lincoln Rhyme. “Máme zde oběť únosu a čas do tří hodin.”

“A nikdo nepožaduje výkupné,” dodal Sellitto a otočil se, aby konečně zvedl vyzvánějící telefon.

“Jerry,” požádal Rhyme Bankse, “řekni jim, co jste ráno našli.” Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy se v jeho pokoji motalo tolik lidí. Jistě, brzy po nehodě se za ním občas stavili přátelé (obvykle bez ohlášení, měli totiž docela slušnou šanci, že bude doma), ale Rhyme jim to brzy zatrhnul. Pak ještě přestal odpovídat na telefony a stále více se začal uzavírat do sebe. Celé hodiny trávil psaním knihy, a když ji dokončil a na novou neměl dost inspirace, začal zabíjet čas čtením. Když ho čtení omrzelo, bylo tu ještě video, televize a hudba. Později ho přestalo bavit i to a raději celé hodiny zíral na umělecká díla, která jeho ošetřovatel poslušně pověsil na protější zeď. Až ho nakonec omrzely i obrazy. Osamělost.

Po ničem jiném netoužil a nyní mu bolestně scházela. Jim Polling se procházel po místnosti a vypadal nervózně. Vyšetřováním byl pověřen Lon Sellitto, ale podobné případy vždy vyžadovaly člověka, který by postup policie obhájil před veřejností a Polling se nabídl dobrovolně. Tenhle případ se stal časovanou bombou, která mohla během okamžiku zlikvidovat hezkých pár kariér, takže všichni vyšší policejní důstojníci byli Pollingovi vděčni. Snažili se od případu co nejvíce distancovat, a jakmile se na tiskovce rozbzučely televizní kamery, nešetřili slovními obraty jako pověřen vyšetřováním, přidělen a na naši radu, aby pak při jakékoliv nepříjemné otázce rychle předali slovo Pollingovi. Rhyme nedokázal pochopit, jak může nějaký policista dobrovolně převzít takový případ.

Polling ovšem nebyl nějaký policista. Tenhle skrček se z pochůzkáře odněkud ze severního okrsku dokázal vypracovat až na jednoho z nejúspěšnějších a nejznámějších specialistů na vraždy. Všichni věděli o jeho vzteklé povaze – jednou se dostal do vážných potíží, když zabil neozbrojeného podezřelého. Přesto se mu podařilo svou kariéru zachránit, podílel se totiž na objasnění případu masového vraha policistů, Shepherda, při kterém se Rhyme zranil. Dokonce ho pak slavnostně povýšili na kapitána. Polling potom prošel jednou z nejroztodivnějších proměn v životě lidském. Na stará kolena odložil džíny a kostkované košile a začal chodit ve značkovém (zrovna dneska měl na sobě ležérní oblek od Calvina Kleina v barvě námořnické modři). Kromě toho se vydal na dlouhé šplhání do nejvyššího patra budovy policejního ředitelství konkrétně do nóbl rohové kanceláře samotného ředitele. Další policista s
e opíral o stůl. Nakrátko ostříhaný Bo Haumann velel pohotovostní jednotce newyorské policie.

Banks uzavřel své stručné shrnutí situace právě v okamžiku, kdy Sellitto dokončil hovor a složil si telefon do kapsy.

“Laurel a Hardy.”

“Zjistili něco nového o tom taxíku?” zeptal se Polling.

“Nic. Pořád jen plácám do vody.”

“A nemohla ta ženská chrápat s někým, s kým neměla?” uvažoval Polling. “Třeba měla ujetýho kluka.”

“žádného stálého přítele neměla, jen se občas sešla s pár přáteli.”

“A nikdo pořád nechce výkupné?” vyzvídal Rhyme.

“Ne.”

U dveří zazvonil zvonek a Thom šel otevřít.

Rhyme zaměřil pozornost k blížícím se hlasům.

O chvíli později uvedl Thom do pokoje uniformovanou policistku. Zd álky vypadala velmi mladě, ale když přistoupila blíž, dal se její věk odhadnout na třicet i víc. Byla docela vysoká a měla v sobě onu vzdorovitou, nespoutanou krásu žen z módních žurnálů. Protože člověk poměřuje druhé podle sebe, přestala Lincolna Rhyma po nehodě zajímat těla jiných lidí. Prohlédl si sice dívčinu postavu, útlý pas i husté zrzavé vlasy, které z ní dělaly sexbombu, ale daleko více ho zaujal pohled jejích očí. Ne překvapení, které v nich postřehl, to bylo pochopitelné, nikdo ji zřejmě nevaroval, že bude mluvit s mrzákem ale něco jiného. Ještě nikdy neviděl podobný výraz ve tváři. Jako by ji jeho fyzický stav uklidňoval. Její reakce byla přesně opačná než u všech ostatních lidí, “Policistka Sachsová?” zeptal se.

“Ano, pane,” vyhrkla a jen taktak mu nepodala ruku. Sellitto ji představil Pollingovi a Haumannovi. Znala oba jen z doslechu, a tak nyní zaujala ostražitý postoj.

Zběžně se rozhlédla po místnosti a všimla si šera i nánosů prachu. Pod stolem si všimla částečně srolovaného uměleckého plakátu. Noční jestřábi od Edwarda Hoppera. Osamělá dvojice pozdě v noci v jídelně. Tenhle plakát nechal Rhyme sundat jako poslední. Rhyme jí mezitím vysvětlil, že ve tři hodiny bude zřejmé zabita ta žena z taxíku. Sachsová klidně přikývla, ale on v jejích očích opět zahlédl záblesk čehosi záhadného. Strach? Znechucení?

Jerry Banks, který sice měl na ruce prsten, ale nikoliv snubní, byl krásou mladé policistky okamžitě okouzlen a lehce se na ni usmál. Sachsová mu však dala jediným pohledem jasně najevo, že jeho obdiv zůstane bez odezvy.

“Možná je to past,” rozvíjel svou teorii Polling. “Chce nás nalákat na nějaké místo a nastražit tam třeba bombu.”

“O tom pochybuju,” pokrčil rameny Sellitto. “Proč by to dělal tak složitě? Jestli chceš zabíjet policajty, prostě si nějakého vyhlídneš a ustřelíš mu hlavu.”

Rozhostilo se trapné ticho. Všichni si uvědomili, že právě při vyšetřování případu vražd policistů se Rhyme tak ošklivě zranil. Lincoln Rhyme však na nějaké ohledy kašlal a bez mrknutí oka pokračoval dál: “Souhlasím s Lonem. Ale pohotovostní jednotky musí být připravené pro případ podobného překvapení. Tenhle chlápek jede podle vlastních pravidel.”

Sachsová se opět podívala na plakát a Rhyme ji sledoval pohledem. Třeba ti lidi v jídelně nejsou tak úplně osamocení, pomyslel si. Vlastně vypadají docela spokojeně.

“Máme k dispozici dva druhy d ůkazů,” pokračoval. “Jednak obvyklá laborka to, co po sobě zanechal neúmyslně. Vlasy, vlákna, otisky prstů, snad i krev, otisky bot. Když toho najdem dost a když budem mít štěstí dovede nás to až k hlavnímu místu činu. Tedy k místu, kde bydlí.”

“Nebo kde se schovává,” dodal Sellitto. “Alespoň dočasně,”

“Jasně, Lone,” přikývl Rhyme. “Ten chlap potřebuje nějaké útočiště a nemusí to nutné být jeho bydliště,” dodal a vrátil se k původnímu tématu: “A pak tu jsou fingované důkazy. Kromě útržků, které nám sdělily datum a hodinu, tam pachatel nechal ještě šroub, smotek azbestu a hromádku písku.”

“Zatracený hajzl,” zavrčel Haumann a přejel si rukou přes ježka na hlavě.

Vypadá úplně stejně jako kdysi před lety, pomyslel si Rhyme.

“Takže můžu nahoru nahlásit, že unesená žena má šanci přežít?” chtěl vědět Polling.

“Řek bych, že jo.”

Kapitán vyťukal na telefonu číslo a přešel do rohu místnosti. Po chvíli zavěsil a zabručel: “To byl starosta. Je u něj i náčelník. Za hodinu je tiskovka a oni chtějí, abych tam byl. Zřejmě mám dohlídnout, aby jim z kalhot nelezl pinďour. Ještě mám těm frajerům něco vyřídit?”

Sellitto pohlédl na Rhyma a ten zavrtěl hlavou.

Polling dal Sellittovi číslo svého mobilního telefonu a vyrazil ze dveří.

O chvíli později se na schodech objevil hubený a téměř plešatý třicátník. Mel Cooper vypadal vyjeveně jako vždycky. Klidně by zvládl roli přihlouplého souseda v nějaké situační komedii. Za ním se objevili dva mladí policisté se dvěma kufry, které vážily snad půl tuny. Policisté je složili na zem a beze slova zmizeli.

“Mele,” přivítal Coopera Rhyme.

“Detektive.”

Cooper přešel k Rhymovi a sevřel mu jeho nepoužitelnou pravici. Tohle je dneska první host, který se odhodlal k fyzickému kontaktu, pomyslel si Rhyme. Pracovali spolu dlouhá léta. Mel Cooper měl doktorát z organické chemie, matematiky a fyziky a díky svým znalostem se stal na slovo vzatým odborníkem jak na identifikaci pachatele pomocí otisků, DNA nebo soudních rekonstrukcí tak na analýzu důkazních materiálů.

“Jak se má náš nejčelnější kriminalista na světě?” zeptal se Rhyma žoviálně.

Tenhle titul kdysi Rhymovi přiřkl tisk, když vešlo ve známost, že ho FBI nasadila do čela týmu poradců. Novinářům tenkrát nestačilo obyčejné označení “soudní specialista” nebo “soudní expert”, a tak z něj udělali rovnou kriminalistu.

Poprvé byl tímhle slovem označen legendární Paul Leland Kirk, který vedl fakultu kriminalistiky při univerzitě v Berkeley. Soudní specialisté se nejdříve tomuto oslovení bránili, ale když pak přišlo do módy a oni se na večírcích začali ocitat v přítomnosti půvabných blondýnek, začali se za kriminalisty označovat sami.

“Tahle představa děsí spoustu lidí,” řekl Cooper. “Vlezeš do taxíku a za volantem sedí psychopat. A zrovna ve chvíli, kdy kvůli té konferenci čumí na New York celý svět. Hned mě napadlo, že tě budou chtít kvůli tomuhle případu vytáhnout z postele.”

“Jak se má matka?” zeptal se Rhyme.

“Pořád si stěžuje na nějaké píchání a bolení. Ale i tak je zdravější než já.”

Cooper žil s matkou v Queensu, v domku, kde se narodil. Jeho vášní byly společenské tance a zvláště pak tango. Celé policejní oddělení si šuškalo o jeho odlišném sexuálním zaměření. Rhyme se nezajímal o osobní život svých podřízených, ale přesto byl i on velmi překvapen, když ho Cooper seznámil s Gretou, úžasnou dívkou odněkud ze Skandinávie, která učila aplikovanou matematiku na Kolumbijské univerzitě a která se stala Cooperovou přítelkyní. Cooper otevřel jeden z obřích kufrů vystlaných sametem. Vytáhl součásti tří obrovských mikroskopů a začal je sestavovat.

“Ach jo, vždyť tu máš domácí zásuvky,” řekl zklamaně, upravil si na nose brýle s kovovou obroučkou a začal se pozorně rozhlížet kolem.

“Možná proto, že tohle je dům, Mele.”

“Myslel jsem, že bydlíš v laboratoři. Vůbec by mě to nepřekvapilo.”

Rhyme si prohlížel všechny ty šedočerné instrumenty. S podobnými pracoval více než patnáct let. Klasický mikroskop, fázový kontrastní mikroskop a polarizační mikroskop. Ve druhém kufru se pak skrývaly různé lahvičky, skleničky, zkumavky a mnoho dalších vědeckých instrumentů. Rhymovi béhem okamžiku probleskla hlavou slova, která kdysi tvořila nedílnou součást jeho slovníku. Vakuované zkumavky na krevní vzorky, kyselina octová, ortotolidin, luminol, Ruhemannův jev…

Cooper se rozhlédl kolem sebe. “Vypadá to tu přesně jako kdysi u tebe v kanceláři, Lincolne. Jak tu můžeš něco najít? Potřeboval bych trochu místa.”

“Thome,” řekl Rhyme a hodil hlavou k nejméně přecpanému stolu. Thom s Cooperem odsunuli časopisy, noviny a knihy stranou, až

nakonec odhalili desku stolu, kterou Rhyme neviděl už dobrý rok.

“Jak budem tomu pachateli říkat? Vždyť ještě nemáme ani číslo případu.”

Rhyme pohlédl na Bankse. “Řekni nějaké číslo jakékoliv.”

“Co třeba číslo té stránky?” navrhl Banks.

“Jasné. Pachatel 823. Vždyť je to fuk.”

Sellitto zapsal číslo do zprávy.

“Ehm, promiňte. Detektive Rhyme?” ozvala se Sachsová a Rhyme se k ní otočil. “V poledne jsem měla být na baráku.” Slangový výraz pro policejní centrálu.

“Policistko Sachsová. Vy jste tam byla první? U těch kolejí?”

“Ano, já brala ten anonym,” řekla Sachsová a dívala se při tom na Thoma.

“Já jsem tady,” zavrčel Rhyme a musel se ovládat. “Tady, vidíte mě?” Vždycky ho rozzuřilo, když s ním někdo mluvil prostřednictvím jiné osoby, jako by Rhyme neum ěl ani sám mluvit.

Otočila k němu hlavu a on poznal, že to pochopila. “Ano, pane,” řekla jemně, ale s ledovým pohledem.

“Už jsem mimo službu. Říkejte mi Lincolne.”

“Mohl byste to se mnou konečně vyřídit, prosím?”

“A co jako?”

“To, kvůli čemu jste mě sem zavolal. Je mi líto, že jsem to tak zpackala. Nepřemýšlela jsem. Jestli chcete písemnou omluvu, máte ji mít. Ale musím vás upozornit, že mám další povinnosti a už teď mám zpoždění a to jsem ještě nestihla zavolat veliteli.”

“Omluvu?” podivil se Rhyme.

“Prostě jsem s tím neměla žádné zkušenosti. Jednala jsem naprosto intuitivně.”

“O čem to, proboha, mluvíte?”

“O tom, jak jsem zastavila vlak a uzavřela celou Jedenáctou. Jen kvůli mně nestihl senátor svůj projev v New Jersey a pár lidí z OSN nedorazilo včas z letiště.”

Rhyme se zakuckal smíchy. “Víte, kdo jsem?”

“Samozřejmě, slyšela jsem o vás. Myslela jsem…”

“že jsem mrtvý?” doplnil ji Rhyme.

“Ne, to jsem nemyslela.” Přesné tohle ji ale napadlo. “Na akademii jsme všichni četli vaši knihu,” dodala rychle, “ale nikdo nám neřekl, že jste…” Pohlédla ke stropu a začala neosobné odříkávat: “Dle svého nejlepšího úsudku jsem dospěla k rozhodnutí, že optimálním řešením bude zastavit vlak a uzavřít ulici, abych zabezpečila místo činu. A tak jsem to udělala, pane.”

“Říkej mi Lincolne. A ty jsi…”

“Já ,” blekotala, zaražená nabídkou tykání.

“Křestním jménem.”

“Amélie.”

“Nemusíš se mi omlouvat, Amélie. Byla jsi v právu a Vince Peretti se mýlil.”

Sellitto při téhle indiskrétnosti znervózněl, ale Lincolnu Rhymovi to bylo fuk. Koneckonců patřil k těm několika málo lidem na světě, kteří si mohou dovolit zůstat na zadku, i když do místnosti vejde třeba sám prezident Spojených států.

“Peretti to vyšetřoval tak, jako by mu přes rameno čuměl starosta a to je nejlepší způsob, jak to zvorat. Měl tam příliš mnoho lidí a udělal strašnou botu, když zase nechal rozjet vlaky a dopravu. A rozhodně neměl odejít z místa činu tak brzo. Kdo ví, třeba bysme tam někde našli účtenku se jménem nebo nádherný otisk palce.”

“To je možné,” řekl Sellitto opatrně. “Ale nechme si podobné vývody pro sebe.”

Rhyme si pohrdlivě odfrkl a otočil se k Sachsové, která podobně jako ráno Banks si právě zkoumavě prohlížela jeho nohy a tělo pod oranžovou přikrývkou.

“Rád bych, abys s námi spolupracovala.”

“Cože?” Tentokrát mluvila Sachsová s Rhymem přímo.

“Abys s náma dělala,” řekl Rhyme krátce. “Na dalším místě činu.”

“Ale,” zasmála se, “já nepatřím k vyšetřovačce. Jsem obyčejná pochůzkářka. Nikdy jsem tyhle věci nedělala.”

“Tohle je ale něco jiného. Detektiv Sellitto ti to potvrdí. Tenhle případ je zvláštní. Vid, Lone? Jasně, kdyby to byl normální případ, nežádal bych tě. Tentokrát ale potřebujeme pár nezatížených čerstvých očí.”

Sachsová pohlédla na Sellitta, který však mlčel. “Ale já… Myslím, že vám k ničemu nebudu. Určitě ne.”

“No dobrá,” řekl trpělivě Rhyme. “Chceš slyšet pravdu?” Přikývla.

“Nutně potřebuju někoho, kdo má v sobě tolik odvahy, aby klidně zastavil vlak a pak se vyrovnal se spoustou potíží.”

“Díky za takovou šanci, pane…, totiž Lincolne. Ale…”

“Lone,” řekl Rhyme stroze.

“Nemáte na vybranou, policistko,” zabru čel Sellitto směrem k Sachsové. “Právě jste byla přidělena k případu.”

“Obávám se, že musím protestovat, pane. Já totiž z aktivní služby odcházím. K dnešnímu dni. Ze zdravotních důvodů. Vlastně už hodinu přesluhuju.”

“Ze zdravotních důvodů?” vyzvídal Rhyme.

Na chvíli zaváhala a podvědomě se mu znovu podívala na nohy.

“Mám artritidu.”

“Vážně?”

“Chronickou.”

“To mě mrzí.”

“Vzala jsem tu obhlídku pouze proto, že kolega onemocněl,” pokračovala Sachsová rychle. “Rozhodně jsem to neměla v plánu.”

“No, já jsem taky míval jiné plány,” ozval se Lincoln Rhyme.

“Takže se teď podíváme na ty stopy.”

6

“Ten šroub.”

Při vyšetřování je nutné pamatovat na základní pravidlo: Nejdříve se zaobírej nejneobvyklejším předmětem.

Thom držel Rhymovi před očima igelitový pytlík s napůl rezavým šroubem, neustále s ním obracel a Rhyme ho pozorně zkoumal.

“Určitě tam nebyly otisky? A zkoušeli jste i reakční činidla? To je na rezavé věci nejlepší.”

“Jo,” potvrdil Mel Cooper.

“Thome, odhrň mi vlasy z očí!” nařizoval Rhyme. “Už ráno jsem je chtěl učesat dozadu.”

Ošetřovatel si povzdechl a vyčesal Rhymovi z čela pramen černých vlasů.

“Dej si pozor,” šeptal při tom zlověstně svému pánovi. Lincoln odmítavě trhl hlavou a vlasy mu opět spadly do čela. Amélie Sachsová zatím seděla naštvaně v koutě a nohy měla složené pod židlí jako sprinter připravený ke startu.

Rhyme se opět zadíval na šroub.

Ještě když vedl oddělení, začal si zakládat databáze: katalog automobilových barev, seznam druhů tabáku, typy nábojů, vláken, textilií, pneumatik, bot, nářadí, motorových olejů, chladicích kapalin při téhle práci strávil stovky hodin.

K vytvoření databáze železářského zboží se však nikdy nedostal. Nemohl pochopit proč a vztekal se sám na sebe, že si na to tehdy neudělal čas a ještě více na Vince Perettiho, že na to nemyslel ani on.

“Je třeba kontaktovat všechny výrobce šroubů na celém Severovýchodě. Ne, v celé zemi. Zjistěte, kdo tenhle model vyrábí a komu ho prodává. A zafaxujte dispečerům na centrálu jeho popis a fotku.”

“Sakra, těch prodejen bude dobrý milion,” ozval se Banks. “Každé železářství a obchoďák v Americe,”

“Já myslím, že ne,” uklidňoval ho Rhyme, “musí to být jasné

vodítko. Pachatel by nám tam nenechával nic bezcenného. Těch šroubů byl určitě vyrobený jen omezený počet, o to se vsadím.” Sellitto kamsi zatelefonoval a za pár minut spokojené vzhlédl.

“Sehnal jsem na ten případ čtyři dispečery, Lincolne. Ale kde získáme adresy výrobců?”

“Pošli hlídku do veřejné knihovny na Dvaačtyřicáté. Tam mají adresáře firem. Zatím ať to začnou obvolávat podle telefonního seznamu.”

Sellitto to zopakoval do telefonu. Rhyme pohlédl na hodiny. Bylo půl druhé.

“A teď se mrknem na ten azbest.”

To slovo mu na okamžik utkvělo v mysli. Něco mu připomínalo, ale co? Nedávno o azbestu něco četl či slyšel. I když kdo ví, kdy to bylo. Pokud člověk leží hezkou řádku měsíců na zádech, čas se mu zpomalí. Třeba na tu informaci narazil už před dvěma lety.

“Takže co o azbestu vlastně víme?” uvažoval nahlas. Nikdo nereagoval, ale jemu to bylo jedno: odpověděl si sám. Vlastně to tak měl radši. Azbest je komplexní křemičitý polymer. Karcinogen. Nehoří, protože je na něj již navázán kyslík podobně jako u skla.

Když ještě chodíval se soudními antropology a odontology na místa činů, často se ocital v azbestem izolovaných budovách. Dobře si pamatoval na zvláštní chuť masky, kterou musel mít během pátrání na obličeji. A právě při odstraňování azbestu ve stanici metra u radruce před třemi a půl lety našli jednoho z policistů, kterého zavraždil Dan Shepherd. Jeho tělo leželo pohozeno v jakési rozvodně. A když se pak Rhyme shýbal, aby sebral vlákno z modré uniformy mrtvého policisty, uslyšel prasknutí a zavalily ho trosky. Maska mu tehdy zřejmě zachránila život jinak by se udusil zvířeným prachem a špínou všude kolem.

“Možná tu ženu vězní někde, kde se odstraňuje azbest,” napadlo Sellitta.

“Možná,” souhlasil Lincoln.

Starší detektiv předal úkol mladšímu: “Zavolej na městský odbor životního prostředí a zjisti, kde v současnosti něco podobného probíhá.”

“Bo,” obrátil se Rhyme na Haumanna, “máš dost jednotek?”

“Jasně, jsou v pohotovosti,” odpověděl velitel. “I když ti musím říct, že polovina lidí byla nasazena na tu akci OSN. Vyžádala si je tajná služba a bezpečnostní služba OSN.”

“Mám tu nějaké zprávy,” řekl Banks a odebral se s Haumannem do rohu m ístnosti.

Odsunuli stranou několik hromádek knih a rozložili na stole taktickou mapu New Yorku. V tu chvíli něco spadlo na podlahu. Banks vysko čil. “Bože můj.”

Z postele Rhyme neviděl, co vlastně spadlo. Haumann chvíli váhal, pak se sehnul, zvedl ze země vybělený obratel a položil ho zpátky na stůl.

Rhyme na sobě ucítil několik pohledů, ale nijak celou událost nekomentoval. Haumann se znovu naklonil nad mapu a Banks mu za čal od telefonu oznamovat n ázvy míst, kde právě probíhá odstraňování azbestu. Haumann všechna místa označil na mapě. Zdálo se, že jich je spousta a že jsou roztroušeny po všech pěti předměstích New Yorku. Nepříliš povzbudivé zjištění.

“Musíme výběr zúžit. Mrknem se zatím na ten písek,” řekl Rhyme Cooperovi. “Dej si ho pod mikroskop a řekni mi, na cos přišel.” Sellitto předal sáček s důkazním materiálem technikovi a ten vysypal obsah na smaltovanou mističku. Nad lesknoucí se hromádkou se vznesl drobný obláček prachu. Objevil se i hladký kamínek, který sklouzl doprostřed hromádky.

Lincoln Rhyme sebou cukl. Ne kvůli tomu, co viděl ještě nevěděl, o co se jedná ale kvůli nervovému impulsu, který mu vystřelil z mozku, aby vzápětí zemřel někde v půli cesty do nepoužitelné pravé ruky. Tak silnou touhu pohnout rukou a sáhnout po tužce nepocítil snad už více než rok. Téměř mu to vehnalo slzy do očí a jedinou útěchou mu byla představa drobné lahvičky se seconalem a igelitový sáček v ruce doktora Bergera. Připadalo mu, že ta představa se vznáší u stropu místnosti jako nějaký anděl spásy.

Odkašlal si. “Ten kámen!”

“Cože?” zeptal se Cooper.

“Ten kamínek přece.”

Sellitto na něj tázavě pohlédl.

“Ten kamínek tam zjevně nepatří,” vysvětloval Rhyme. “Je jak jablko mezi hruškama. Chci vědět, proč tam je. Sjeďte ho.” Cooper vytáhl kamínek pinzetou a prohlédl si ho. Nasadil si ochranné brýle a posvítil na něj polarizovaným světlem.

“Nic,” vydechl Mel.

“A co VMD?”

Vakuové nanášení kovů bylo nejšpičkovější technologií pro snímání skrytých otisků na kompaktních plochách. Do vakuové komory se umístil testovaný předmět a nanášely se na něj páry s vysokým obsahem zlata nebo zinku. Jemný kov se zachytil na otisku a krásně zvýraznil všechny otištěné rýhy. Cooper ovšem VMD neměl.

“A co teda máš?” zavrčel Rhyme naštvaně.

“Mám tu súdánskou čerň, stabilizovanou vývojku, jód, amidolovou čerň, DFO a enciánovou violeť.”

Také si přinesl ninhydrin pro snímání otisků z pórovitých ploch a lepidlo Super Glue pro hladké povrchy. Rhyme si vzpomněl, jak před pár lety šokovala celou policejní komunitu ohromující zpráva: jistý technik zaměstnaný v soudní laboratoři americké armády v Japonsku chtěl lepidlem Super Glue slepit rozbitý fotoaparát. Ke svému úžasu přitom zjistil, že výpary z lepidla zviditelňují skryté otisky daleko lépe než většina do té doby používaných chemikálií.

A tuhle metodu nyní použil i Cooper. Pinzetou vložil kamínek do malé skleněné krabičky a na zahřátý odpařovač kápl trochu lepidla. Po pár minutách kamínek vytáhl.

“Něco tu je,” hlásil.

Posypal kamínek práškem reagujícím na UV paprsky a posvítil na něj speciální baterkou. Otisk se jasně zviditelnil. Cooper ho vyfotil polaroidem a ukázal fotku Rhymovi.

“Přidrž ji blíž.” Rhyme zašilhal a začal si otisk prohlížet.

“Jasně! Je válenej.”

Při úmyslném “válení” prstu po povrchu vznikal charakteristický otisk, který se lišil od otisku vzniklého prostým uchopením předmětu. Rozdíl v šířce rýh byl sice jemný, ale Rhyme ho okamžité postřehl.

“A koukej na tohle,” pokračoval. “Na tuhletu linii.” Nad otiskem bylo něco ve tvaru jemného půlobloučku.

“Vypadá to skoro jako…”

“Jasně,” souhlasil Rhyme, “jako její nehet. Normálně bys to nenašel. Ale vsadím se, že pachatel ten kamínek zvednul jenom proto, aby se ho mohla dotknout.”

“Proč by to dělal?” zeptala se Sachsová.

Rhyma opět rozladilo pomyšlení, že ostatní nestačí na jeho bleskurychlé myšlenkové pochody a musí jim všechno vysvětlovat.

“Sděluje nám tím dvě věci. Za prvé chce, abysme věděli, že obětí je žena pro případ, že jsme si nedali do souvislosti ten únos s dnešním nálezem.”

“Ale proč?” podivil se tentokráte Banks.

“Aby roztočil kola,” řekl Rhyme. “Chce nás trochu vybičovat. Chce, abysme věděli, že té ženě hrozí nebezpečí. Přesně rozpoznal cenu svých obětí. My to ostatně také děláme, i když tvrdíme pravý opak.”

Pohlédl na ruce Amélie Sachsové. Na to, jak byla krásná, je měla neskutečně zanedbané. Do masa okousané nehty, záděry a na jednom prstu dokonce zaschlá krev. Rhyme si všiml i doruda zanícené kůže nad obočím zřejmě od vytrhávání, pomyslel si. A vedle ucha škrábanec. To všechno byly známky sebeubližování. Vlastně existuje spousta způsobů, jak se člověk může dodělat nejen tabletky a láhev brandy.

“A za druhé nám vzkazuje přesně to, před čím jsem vás varoval,” pokračoval Rhyme. “Zná policejní postupy. Vzkazuje nám, že se nemáme zdržovat hledáním běžných stop, protože on žádné nezanechá. Což si samozřejmě myslí on. Ale my něco najdeme, o to se vsadím.” Náhle se zamračil. “Mapa! Thome, potřebujem mapu!”

“Jakou mapu?” vyhrkl ošetřovatel.

“Ty víš jakou, sakra!”

“Nemám zdání, Linolne,” vydechl rezignované Thom. Rhyme se zahleděl k oknu a zamumlal napůl sám pro sebe: “železniční tunely, uzavírky, přístupové dveře, azbest to všechno je ze starých časů. Ten chlap má rád historický New York. Takže potřebuju Randelovu mapu.”

“A ta je kde?”

“Mezi podkladama pro mou knihu, kde jinde?!” Thom se chvíli hrabal ve stozích papíru a nakonec vytáhl fotokopii velké mapy Manhattanu.

“Tahle?”

“Jo, tahle!”

Randelova mapa pocházela z roku 1811, kdy magistrát potřeboval plán sítě ulic na Manhattanu. Mapa byla natištěna horizontálně, takže Battery park na jihu byl na mapě vlevo a severní Harlem vpravo. Celý ostrov připomínal psa ve skoku, s úzkou hlavou zdviženou k útoku.

“Připni ji támhle. Fajn.”

A zatímco Thom připínal mapu na stěnu, Rhyme zabručel:

“Víš co, Thome? Přidělíme ti funkci. Lone, dej mu nějaký blyštivý odznáček nebo něco.”

“Ale Lincolne,” zamumlal Thom.

“My tě potřebujem. No tak, člověče, copak jsi nikdy nechtěl být Kojak? Nebo Sam Spade?”

“Tak akorát Kačer Donald.”

“Budeš náš zapisovatel. Sepíšeš nám jeho profil. Tak dělej, vytáhni už tu průpisku, co ti věčně čouhá z kapsy u košile.” Mladík zakoulel očima, vytáhl své drahocenné pero značky Parker a sebral ze stolu jeden ze zaprášených nažloutlých poznámkových bloků.

“Anebo ne, mám lepší nápad,” přerušil ho Rhyme. “Pověs na zeď

některý z těch uměleckých plakátů, zadní stranou dopředu. A piš to fixem a velkým písmem, ať to dobře vidím.”

Thom vybral jakousi reprodukci od Moneta a připíchl ji na zeď.

“Nahoru napiš ,Pachatel 823’,” rozkazoval Rhyme. “A pod to čtyři sloupce: vzhled, bydliště, automobil, ostatní. Výborně. A teď můžem začít. Takže, co o něm víme?”

“Automobil,” ujal se slova Sellitto. “Má žlutý taxík.”

“Fajn. A do sloupce ,ostatní’ napiš, že zná proceduru vyšetřování na místě kriminálního činu.”

“Což může znamenat, že už má zářez na pažbě.”

“Cože má?” zeptal se Thom.

“Záznam v rejstříku,” vysvětlil Sellitto.

“Mohli bychom tam napsat, že má kolt dvaatřicítku?” zeptal se Banks.

“Jasně, sakra,” přitakal nervózně jeho šéf.

“A taky se vyzná v otiscích,” doplnil je Rhyme. “Zná přesné různé typy papilárních čar na rukách i na nohách. A taky tam napiš, že má zřejmě někde operační základnu. Dobrá práce, Thome. Jen se na něj koukněte. Ten kluk je rozený strážce zákona.” Ošetřovatel zrudl a ustoupil od zdi. Rukou se snažil setřást pavučinu, která se mu přichytila na košili.

“Tak, pánové,” řekl Sellitto. “Tohle je náš první popis pana 823.” Rhyme se obrátil na Mela Coopera: “A teď ten písek. Co nám k tomu můžeš říct?”

Cooper sundal z očí brýle a nasadil si je na čelo. “Hmm, je to divné. Nevykazuje žádný dvojlom.”

Polarizační mikroskopy totiž u krystalů, vláken a některých dalších materiálů odhalovaly dvojitou refrakci. A u písku z pobřeží byl dvojlom obvykle výrazný.

“Takže to není písek,” zamumlal Rhyme, “Ale něco rozemletého… Můžeš to individualizovat?”

Individualizace… cíl všech kriminalistů. Většina materiálních stop se dá identifikovat. Ovšem i když se ví, o co se jedná, existují stovky či tisíce zdrojů, odkud daný předmět může pocházet. Individualizovat příslušnost k jedinému zdroji nebo k velmi omezenému počtu možných zdrojů je proto opravdu umění. Ať už je to otisk prstu, DNA nebo úlomek barvy, který zapadne jako kamínek mozaiky do profilu pachatele.

“Možná že by to šlo,” odpověděl technik, “pokud zjistím, co to vlastně je.”

“Rozemleté sklo?” nadhodil Lincoln.

Sklo je v podstatě roztavený písek, ale výroba skla mění jeho krystalickou strukturu a tím i dvojlom.

“Ne, myslím, že sklo to není. Ale nic mě nenapadá. Škoda, že tu nemám rozkladový mikroskop.”

“Sežeň mu ho,” přikázal Rhyme Sellittovi a rozhlédl se po místnosti. “A taky chci vakuový nanášeč kovů. A plynový chromatograf.”

Sellitto zavolal do laboratoře a všechno objednal.

“Jenže na ty pitominy nemůžeme čekat, Mele. Budeš muset začít postaru. Řekni mi ještě něco o tom podivném písku,” vybídl Coopera Rhyme.

“Jsou v něm i nepatrné kousky slídy, shnilých rostlin a bentonitu.”

“Bentonit!” zajásal Rhyme. “Tenhle vulkanický popel používají

stavitelé při stavbě hlubokých základů v mokré zemině, aby zabránili propadu půdy. Takže musíme hledat někde na zastavěném území poblíž vody, nejspíš jižně od Čtyřiatřicáté. Dál na sever je už podloží sušší, takže tam bentonit nepoužívají.” Cooper posunul sklíčko na mikroskopu. “Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že je v tom většinou vápník. Počkat, je tu i něco vláknitého.”

Rhyme by dal všecko na světě, aby se mohl podívat. Během chvíle se mu vybavily všechny ty večery strávené nad okulárem mikroskopu sledováním vláken, částeček půdy, krevních destiček nebo kovových spon.

“Je tu ještě něco. Nějaká větší zrna. Skládají se ze tří vrstev. Jedna vrstva připomíná rohovinu, další dvě jsou vápenaté. Trochu se liší barvou.”

“Tři vrstvy?” rozčileně vyhrkl Rhyme. “Sakra, vždyť to je lastura!”

Zlobil se sám na sebe. Mohl si na to vzpomenout.

“Jo, to bude ono,” přikývl Mel. “Nejspíš ústřice.” Ústřicové lavice se vyskytovaly většinou podél pobřeží Long Island a New Jersey. Rhyme marně doufal, že pachatel omezí svůj operační rádius na Manhattan, kde ráno nalezli oběť.

“Jestli bude pobíhat po celém městě, tak je nám celé pátrání

nanic.”

“Vidím ještě něco jiného,” ozval se Cooper. “Myslím, že je to vápenec. Ale pěkně starý. Zrnitý.”

“Možná zbytky betonu?” uvažoval Rhyme.

“Možná. Jo. Potom ale nechápu ty lastury,” odpověděl Cooper zamyšleně. “V okolí New Yorku jsou Ústřicové lavice plné vegetace a nánosů bláta. A tady není vegetace žádná a místo toho jsou tu kousky betonu.”

“Okraje!” vyštěkl náhle Rhyme. “Jak vypadají okraje těch lastur, Mele?”

Cooper pohlédl do mikroskopu. “Jsou olámané, neohlazené. Rozdrcené na prach čistým tlakem, ne vodní erozí.”

Rhyme pohlédl na Randelovu mapu a přejel ji pohledem. Zadíval se na kyčel skákajícího psa.

“Už to mám!” vykřikl.

V roce 1913 vybudoval jist ý F. W. Woolworth šedesátipatrovou budovu, která stále nese jeho jméno. Je obložená terakotou, doplněná chrliči vody a gotickými skulpturami. Šestnáct let byla nejvyšší budovou na světě. V téhle části Manhattanu se pevný podklad nacházel přes třicet metrů pod Broadway, takže musely být vyhloubeny hluboké šachty k ukotvení stavby. Došlo k tomu krátce po odhalení ostatků manhattanského průmyslníka Talbotta Soamese, uneseného v roce 1906. Pohřbili jej v bílém písku, i když ve skutečnosti šlo o rozemleté Ústřicové lastury. Bulvární plátky se chytily nádherné souvislosti mezi tímto obézním magnátem a jeho posedlostí po dobrém jídle. Lastury byly v jihovýchodní části Manhattanu tak běžné, že je používali jako závážku. Dokonce kvůli těmto perlorodkám jedna z ulic dostala jméno Pearl Street.

“Ten chlap ji drží někde v centru,” prohlásil Rhyme. “Zřejmě na východní straně. A dost možná poblíž Pearl Street. Bude někde v podzemí, tak dva až pět metrů. Možná někde na stavbě, možná v nějakém sklepě. Ve staré budově nebo v tunelu.”

“Ověř to, Jerry,” přikázal Sellitto. “Zjisti, kde se provádí odstraňování azbestu.”

“Kolem Pearl Street? Nikde.” Mladý policista ukázal na mapu, kterou s Haumannem studovali. “Je tu asi pětatřicet lokalit Midtown, Harlem a Bronx. Ale v centru nic není.”

“Azbest… azbest…” bručel Rhyme. Co mu to jenom připomíná?

Hodiny ukazovaly pět minut po druhé.

“Bo, musíme sebou hejbnout. Pošli tam svoje týmy a začněte hledat. Všechny budovy podél Pearl Street. A ať vezmou i Water Street.”

“Člověče, vždyť tam je spousta baráků,” povzdechl si policista a zamířil ke dveřím.

Rhyme se obrátil na Sellitta: “Lone, radši už běž taky. Bude to o chlup. Každá ruka bude dobrá. Amélie, a tebe tam chci taky.”

“Ale já jsem myslela.

“Policistko,” odsekl Sellitto, “máte své rozkazy.” Po pohledné tváři jí přeběhl nasupený výraz.

Rhyme se otočil ke Cooperovi: “Mele, jseš tu dodávkou?”

“Mám tu véerenko,” odpověděl.

Newyorská kriminálka vlastnila velké dodávky, jejichž přístrojové vybavení kvalitou předčilo celé laboratoře mnoha menších měst. Když ale Rhyme velel divizi, nařídil užívání malých vozů, převážné stejšnů s nejnutnějším vybavením. Tahle vozidla rychlého nasazení véerenka navíc vypadala mírumilovně, přestože je Rhyme nechal vybavit silným turbomotorem. Proto se tahle auta často objevovala na místě činu dříve než policejní hlídkové vozy, což byl sen každého státního zástupce.

“Dej klíčky Amélii.”

Cooper podal klíče od stejšnu Sachsové, která krátce pohlédla na Rhyma a pak se otočila a seběhla po schodech. Dokonce i ozvěna jejích kroků zněla vztekle.

“Tak jo, Lone. Co máš ještě na srdci?”

Sellitto pohlédl do prázdné haly a přistoupil blíž k Rhymovi.

“Opravdu tu šlapákovu dceru chceš?”

“Šlapákovu dceru?”

“Sachsovou. Říká se jí šlapákova dcera.”

“A proč?”

“Před ní se o tom radši nezmiňuj. Docela ji to štve. Její táta čtyřicet let šlapal chodník. A tak se jí říká šlapákova dcera.”

“Myslíš, že jsem ji neměl brát?”

“Ne, myslím že ne. Pročs to vlastně udělal?”

“Protože slezla z desetimetrového srázu, aby neporušila místo činu. Uzavřela hlavní ulici a zastavila Amtrak. Tomu říkám iniciativa.”

“Ale, Linku. Takových policistů znám tucty.”

“Jenže já chci zrovna tuhle,” řekl Rhyme a pohlédl na Sellitta, aby mu mírně, ale jasně připomenul, na čem se spolu dohodli.

“Chci ti jenom říct,” zamumlal detektiv, “že jsem zrovna mluvil s Pollingem. Peretti vyletí z kůže, až zjistí, že jsme ho obešli. Jestli nebo lépe řečeno až se nahoře dozvědí, že někdo znova čmuchá na místě činu, budem mít plno problémů.”

“Nejspíš jo,” souhlasil Rhyme a podíval se na rozepsaný profil pachatele na zdi, “ale mám pocit, že tenhle problém bude dneska pro nás nejmenší.”

Advertisements